Po čtení – Žítkovské bohyně: na pomezí fikce a faktů (2012)

Bohyně se říkalo ženám, které v chudém kraji Bílých Karpat po staletí ovládaly znalosti účinků nejrůznějších bylin, fungování lidského těla, z matky na dceru si předávaly znalosti zaříkadel, která pomáhají proti nemocem lidí i zvířat, při trablech s láskou. Pomáhaly těm, kdo přišli žádat o radu. A někdy i těm, kteří chtěli uškodit druhým. To vše při hluboce zakořeněné víře.

Kateřina Tučková vychází z historických pramenů, a tak i její hrdinka Dora, která sama pochází z rodu žítkovských bohyň, vystopuje jejich působení – a vlastně i svůj rodokmen – do 17. století. Odkud se ale jejich znalosti vzaly a kde má celá tradice „bohování“ kořeny, o tom je možné spekulovat – a i to tvoří jeden z pobočných motivů knihy, když se žitkovské bohyně během okupace stanou předmětem zájmu nacistů.

Dora Idesová ale celou tradici odmítá, její zájem o žítkovské bohyně je zájmem etnografky. Přestože ji a postiženého bratra Jakoubka po rodinné tragédii vychovává jedna z nich, teta Surmena.

„Kdyby to tehdy bylo možné, začala by svou práci popisem toho místa. Všichni o něm říkali, že je zvláštní, a proto že plodí zvláštní obyvatele. Možná to tak Kopaničáři říkali, protože nic jiného než tento výjimečný pocit neměli. Malí, sukovití lidé, které půda neúrodných Kopanic nedokázala dobře živit, se od dětských let ničili nejen tvrdou prací, ale i silnou, podomácku vyráběnou pálenkou. Přetrvával v nich nezlomný vztah k víře, aniž by však byli schopni respektovat její morální hodnoty. Mimo své území byli vyhlášenými rváči a zloději. A podvodníky, kteří sklízeli posměch pro svou snahu obelhávat, jež byla většinou lehce odhalena. Mělo to co do činění se vzděláním. Pro Kopaničáře nemělo žádnou hodnotu – škola se rovnala ztrátě času, který mohli využít jinak, lépe, prací na poli nebo jiným sháněním živobytí. … (…) Nicméně ten pocit, že jsou výjimeční, v nich přetrvával. Protože žili ve výjimečném prostředí. Tím by Dora tehdy ráda začala. Jenže uvádět akademickou práci statí o hornaté krajině, jejíž svahy porůstají lesy plné karpatských buků a dubů, jejichž kmeny ani nelze obejmout, kde jsou stráně s loukami, na nichž se v létě blyští vzácné orchideje, vstavače a sasanky, a mezi nimi shora dolů kloužou úzká obdělaná políčka s chalupami tisknoucími se k zemi, je holý nesmysl.“

Nevěřím

Jenže Doře se i ta náhradní rodina rozpadá a jak později ve svazcích StB zjišťuje, rozhodně ne náhodou. Při pátrání po osudu tety Surmeny se dostává k vztahům na Kopanicích, které jsou určovány nejen úctou, ale také závistí a nenávistí.

V tomto ohledu Kateřina Tučkové nenapsala žádné líbezné líčení venkovského života. Její postavy z Kopanic jsou tvrdé k sobě i ostatním, víra stejně jako pověry jsou pevnou součástí jejich životů. Ostatně v okamžiku, kdy Dora popře celou tradici bohyní jako babské pověry, kdy je přesvědčena, že jako vědkyně má svůj život pevně v rukou, kdy řekne „nevěřím“, schyluje se k další katastrofě.

Žítkovské bohyně je tak možné číst jako knihu o jedné zaniklé lidové tradici, jako polemiku mezi čistě vědeckým pohledem na svět a tím, který vyrůstá ze znalosti přírody a lidské duše. Nebo jako svého druhu lidový morytát o tom, jak nenávist může v pokřivené duši přetrvat desetiletí a zničit i ty, kteří o původní křivdě nemají ani ponětí. Nebo o tom, že jasně nalinkovaný život neexistuje, že do hry vždycky vstoupí náhoda. Nebo kletba?

Žítkovské bohyně jsou klasickým a fascinujícím vyprávěním, jejichž rytmus – v dobrém – rozbíjejí citace archivních materiálů nebo záznamů StB, vždy pečlivě jazykově charakterizované. Kateřina Tučková také v doslovu upřesňuje hranici mezi fakty a vlastní literární fikcí. Pozoruhodný román Žítkovské bohyně vydalo nakladatelství Host.

Jo Nesbø v Praze

Pentagram, Nemesis, Lovci hlav, nejnověji Spasitel – to jsou názvy knih, které i u nás obsazují první příčky žebříčků prodejnosti. Jejich autor, norský spisovatel Jo Nesbø je na pozvání nakladatelství Kniha Zlín tento týden v Praze.

Pokud chcete jeho vlastnoruční podpis, přijďte v sobotu do Paláce knih Luxor na Václavském náměstí. Od půl jedenácté tu proběhne autogramiáda Joa Nesböho, který je prý tím nejšťastnějším člověkem na světě, protože může vymýšlet příběhy:

„Bylo to jako probuzení. Konečně jsem začal dělat věci, na které jsem se připravoval řadu let. A vzápětí poté, co jsem začal psát jsem věděl, že to budu dělat po zbytek života. Nevěděl jsem, jestli se tím uživím. šance, že dokážete vyžít jen ze psaní je celkem malá. Ale mým hlavním cílem bylo něco vydat. A měl jsem štěstí, protože mě vydali na první pokus. Bylo to štěstí, protože jsem měl tu nejlepší práci na světě, a to je být spisovatelem, skutečně strávit většinu dne vymýšlením příběhů. A kromě toho vás za to lidé platí. A to je prostě velká čest. Stále ještě, když se ráno probudím, musím se štípnout a říct si: Dobře, to co dnes budeš dělat je přesně to, co miluješ a co bys dělal i zadarmo. Prostě si jen sedni a vymýšlej příběhy.“

To byl úryvek rozhovoru s Jo Nesbøm, který je celý k dohledání na stránkách nakladatelství Kniha Zlín.