• Domů
• Mluvené slovo na zv. nosičích
• Názory a komentáře
• Rozhlasová literatura
• Rozhlasové hry
• Zákulisí webu

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo in Týdeník Rozhlas 50/2012)

Byl to zkrátka pěkný vánoční dárek pro dětské posluchače. Ve dvě odpoledne na Štědrý den roku 1964 rodiče pustili dětem Prahu a uslyšeli premiéru nové pohádky Bleděmodrý Petr. Nebylo by na tom nic tak zajímavého, kdyby to ovšem nebyl obrovský úspěch, kdyby na základě této hry nevzniklo hned několik divadelních adaptací a kdyby právě v této hře nevytvořila Jiřina Bohdalová prapočátek svých večerníčkovských hlasů…Nic si nenamlouvejme: původní text Bleděmodrého Petra, tak jak jej napsali pánové Lewitt Him a Gyula Urbán, nebyl zase tak zajímavý. Hlavním hrdinou příběhu je bleděmodré štěňátko, s nímž pro jeho barvu nechce nikdo kamarádit. Vydá se tedy až do dalekého New Yorku. Na cestě za kamarádem ho čeká mnoho dobrodružství – pobyt v psím vězení, lstivý kocour, přísný policista, jízda autostopem a souboj s nebezpečnou rybou jménem Piloun. Průhledná dětská moralita o tom, že i odstrkovaný bleděmodrý pejsek má místo ve společnosti (ovšem asi jen v případě, když při své dobrodružné plavbě narazí na ostrov plný bleděmodrých psů), skutečně ožila až díky dramatizaci textaře a scénáristy Ivo Fischera, který příběh ještě více rozpohyboval a doplnil nevtíravými a vtipnými hudebními vložkami (málokdo z dětských posluchačů zapomene na Pilounovu píseň, vycházející z Moritatu Kurta Weilla, v podání Antonína Jedličky).

„Veselou pohádkovou truchlohru“ režíroval Jiří Horčička – a je to znát. Recenzentka J. Bodláková napsala v recenzi pro časopis Zlatý máj: „Režie Jiřího Horčičky dospěly takové osobitosti – domnívám se, že více než naprosto suverénní využívání výlučně rozhlasových možností a výborné vedení herců znamená pro ni práce s časem, v níž se Horčičkovi nikdo nevyrovná; právě ona dává všem jeho rozhlasovým kreacím rytmus současnosti – že je neomylně rozeznáváme od prací všech ostatních režisérů.“ Ocenila také práci scénáristovu, jehož práci přirovnala k dramatizacím Františka Pavlíčka a vyzdvihla jeho cit pro použití „nečesaných“ slov a dikce.

Publicista Ivan Soeldner, který v názvu své recenze pro Divadelní a filmové noviny rovnou přiznal, že „moc rozhlas neposlouchá“, byl však uhranut především výkonem představitelky titulní role. Jiřina Bohdalová si v Bleděmodrém Petrovi totiž poprvé vyzkoušela hlasovou polohu, kterou později tisíckrát využila ve všech Křemílcích, Rákosníčcích, Racochejlech a malých čarodějnících. Tehdy to ovšem bylo zjevení, o čemž svědčí Soeldnerova apoteóza: „Hlavním tvůrcem inscenace byla Jiřina Bohdalová. Hrála Bleděmodrého Petra. Co hrála? Vytvořila, vykouzlila, vybásnila. Nezapůsobila v tom rozhlase jen vděčnou vnější intonací a zabarvením hlasu: ale tím, že vytvořila charakter. Nešťastného, hodného, pitomého a přitom dobrého a milého pejska s „nepsí“ barvou. Chaplin, na toho jsem nejčastěji vzpomínal při poslechu Bohdalové. Ukřivděný, ale tolik člověčí člověk: taková byla i psí role Jiřiny Bohdalové. Svrchovaný umělecký zážitek.“

Na úspěchu moderní pohádky se však podíleli i další herci: Karel Höger v roli vychytralého kocoura, František Hanus jako kapitán Jeff, Josef Hlinomaz coby četník v Mňau-Yorku nebo František Filipovský jako zlý buldok. Zpívaných partů se ujali Rudolf Pellar a Jana Koubková.

Rozhlasovou premiérou však cesta této nahrávky neskončila. V roce 1967 vyšla na gramofonové desce a jako nedílnou součást loutkové inscenace ji v roce 1966 v Severočeském loutkovém divadle v Liberci použil mladý režisér Pavel Polák. Podle dobové recenze tvůrce zlákaly „nesporně perfektní herecké výkony, výborná hudba a písničky i tradičně už nápaditá režie. Jenomže v tom všem spočívalo i největší úskalí pro režiséra divadelního představení“, který pak byl „nutně svázán možnostmi, které poskytoval rámec hotové předlohy. Jestliže i za těchto podmínek čestně obstál – zvláště ve druhé části, kdy se odvážil nůžkami více zasáhnout do magnetofonové pásky – pak je to pro tohoto mladého absolventa AMU cenný úspěch. Liberecké použití nahrávky rozhlasové je zcela neobvyklé, ovšem nebylo by dobře zkoušet to častěji.“

Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku