Tajný hřích Septima Bropa (1990)

Přidal: Přemek |

Září 10, 2007

Hector Hugh Munro-Saki. Ironická hříčka britského satirika. Přeložil František Vrba. Dramatizace Lída Engelová a Miloš Novotný. Hudba Zdeněk Šikola. Dramaturg Václav Daněk. Režie Lída Engelová.

Osoby a obsazení: Lady Anna (Jiřina Jirásková), Clovis (Viktor Preiss), Artur (Jiří Bruder), Treylová (Dana Syslová), Riversedgeová (Marie Marešová) a Brope (Oldřich Vlach).

Natočeno v roce 1990 (19:15 min.). Repríza 30. 1. 2015 (ČRo 3 Vltava, 9:30 h.) v cyklu Kabinet.

Lit. Pavlovský, Petr: Je to aspoň »kunstbezogen«… (v Českém rozhlase). In Divadelní noviny, 07/2001 (recenze). – Cit.: V povídce H. H. Munro – Sakiho Tajný hřích Septima Bropa jsme se s hudbou setkali rovněž, ale až na konci. Píseň, resp. pouze její refrén, byla pointou celého příběhu. Prózu zdramatizovali Lída Engelová a Miloš Novotný, režie, dle údajů týdeníku Rozhlas (č. 12) Ludmila Engelová. Zasvěcenci tvrdí, že jde o tutéž osobu. Ať tak či tak, Lída připravila vybroušenou wildeovskou konverzačku a Ludmila tuto nahrávku spolehlivě proměnila, jak se na ostříleného borce sluší. Zasvěcenci mi dají jistě za pravdu, že právě poloha společenské komedie, řekněme »vyšší bulvár«, režisérce Engelové opravdu sedí, ať už na divadle nebo v rozhlase. Však se také dá mluvit o lety sehraném týmu, ať už je to skladatel Zdeněk Šikola nebo více méně stálý okruh herců. Z něj tentokrát excelovali především V. Preiss v hlavní roli a O. Vlach v roli titulní. Motiv ctihodného kunsthistorika, specializovaného na chrámovou architekturu a náhrobní kameny, který si tajně přivydělává skládáním šlágrů nám sice připomene jistého pana Floridora (nebo Celestina?), ale po poslechu závěrečné music-hallové písně odcházíme od přijímače v rozpoložení o poznání radostnějším než z music-hallu provozovaného dnes v pražském Stavovském.

Rozhlasové hry