Kritický klub Pavla Janáčka – o knize Ústně více (2007)

Přidal: Přemek |

Říjen 9, 2007

Pavel Janáček debatuje se svými hosty o událostech ve světě literatury, které vyvolaly rozporuplný ohlas, tentokrát o posledním román Ústně více (Šestatřicátníci, autor Pavel Kosatík). Hovoří Pavel Janáček, Lenka Jungmannová a Michael Špirit.

Premiéra 23. 4. 2007 (Vltava, 16:00 h.).

Lit.: Pavlovský, Petr: Hlasy barev i hlas šestatřicátníků. In Divadelní noviny 10/2007 (recenze). – Cit.: „Pondělní vltavský Kritický klub Pavla Janáčka se 23. 4. nezaobíral dramaty, ale literaturou faktu, konkrétně knihou Pavla Kosatíka Šestatřicátníci. Přizvaní kritikové Lenka Jungmannová a Michael Špirit jsou kolegy na svých pracovištích i příslušníky stejné generace. Není tedy divu, že před mikrofonem nedošlo k radikálnímu názorovému střetu. Moderátor připomněl Kosatíkovu scifistickou minulost jako »hřích mládí«, posléze pak polemiku, kterou nad Kosatíkovou knihou o Peroutkovi rozpoutal Jakub Patočka v Literárních novinách, přičemž dal právem jednoznačně za pravdu Kosatíkovi. Michal Špirit poněkud despektně povýšil autora jako editora autentických dokumentů (především kores- pondence) nad jejich interpreta. Oba hosté se pak zamysleli nad ženským elementem v knize. Špirit se pozastavil nad »neurvalým vztahem« pánské části šestatřicátníků k jejich kolegyním – autorkám; nemám dojem, že šlo o »genderovou diskriminaci«, myslím, že ženské práce se redaktorům prostě jevily jako slabší. Něco jiného je jiný »gender« – vzácná liberálnost postojů i činů matky Václava Havla, na niž upozornila Jungmannová. Za nejdůležitější ale považuji Janáčkovo upozornění na neadekvátní projekci padesátých let v Kosatíkově knize. Ukazuje, jak mládí má někdy slabou tendenci vidět plně okolní bídu světa: a to šlo vesměs o mimo-až protirežimní lidi. Shodou okolností o pár dní později (25. 4.) přinesla ČT na druhém programu v trestuhodně předpůlnočním čase pořad Ještě jsem tady, skvělý rozhovor Terezy Brdečkové s Janem Vladislavem, o pouhých třináct let starším, než Šestatřicátníci. Protagonista tam stručně, leč zcela přesvědčivě poukázal na hrůzu, v níž bylo nekomunistům a posléze dokonce i některým komunistům okolo roku 1950 žít. A tím nepřímo ukázal na naivitu šestatřicátnických teenagerů, kteří přirozeně ještě nebyli schopni dohlédnout konsekvence, které jen o něco málo starší z ideologicky nezaslepených literátů přinejmenším tušili.“

Eseje, fejetony, přednášky