Zdeněk Štěpánek recituje (1969, 2019)
Básně (Zaveď mě nazpět – Vzácný život – Až tento svět – Já vím – Vím, že nikdy – Co jsem se nachodil – Svoboda – Zbav se strachu – Velká symfonie). Rabindranáth Thákur. Překlad Vincenc Lesný a Dušan Zbavitel. Hudba Vilém Prokop Mlejnek. Recituje Zdeněk Štěpánek.
Dokumentární snímky pražského Divadla hudby — 1. strana a Čs. rozhlasu – 2. strana – z roku 1960. Vydal Supraphon (1 LP, Su 0180628, mono) v roce 1969. Reedice Supraphonline, 6. 12. 2019 (MP3).
Lit.: X: Ze světa desek – Mluvené slovo. In Hudba a zvuk 12/1969 (recenze).
Lit.: Justl, Vladimír: Tajemství přednašečského umění (sleevenote). – Cit.: „Od roku 1920, kdy se vrátil z Ruska, byl Zdeněk Štěpánek velkou nadějí jako jeden z nejnadanějších herců českého divadla, a od ledna 1928, kdy poprvé hrál Raskolnikova z Dostojevského Zločinu a trestu, zařazuje se mezi největší tragiky, kteří kdy u nás hráli.“
Tak začíná Götzova monografie z roku 1962. Tyto superlativy a další přívlastky je možno bohatě rozmnožovat, neboť Zdeněk Štěpánek (1896-1968) byl výraznou osobností ve všech oblastech hereckého reprodukčního umění. Soupis jeho divadelních, filmových, rozhlasových a televizních rolí by vydal na obsáhlou publikací, nemluvě o jeho činnosti režisérské, scenáristické a spisovatelské.
A pak je tu ještě jedna nepřehledná oblast, a to je Štěpánkova oddaná služba nedramatické literatuře, poezii, próze, komentářovým textům, činnost známá jak z jeho práce před mikrofonem, tak ze stovek vystoupení při nerůznějších příležitostech. Archívy rozhlasu, filmu, televize, Supraphonu, pražského Divadla hudby a dalších institucí poskytují množství dokladů o Štěpánkové lásce a vzácném porozumění, s nímž přistupoval k přednesu textu. Nepochybně nezůstane u jedné gramofonové desky připravené z těchto archívních materiálů. Bylo by škoda, kdyby toto velké bohatství nebylo ve výběru zpřístupněno milovníkům mluveného slova.
Snímky, které tvoří přítomnou desku, jsou z roku 1960. Jde o lyricko-filosofické verše nevýznamnějšího představitele moderní indické literatury Rabíndranátha Thákura (1861-1941) a o Havrana, báseň amerického spisovatele Edgara Allana Poea (1809-1849). Thákurovy verše byly u nás před několika léty velmi oblíbeny. Znamenaly jeden z povolených průhledů do světa, navíc do myšlenkové oblasti, o níž u nás nebylo už dlouho slyšet, do atmosféry jisté exotiky, která se ve své obecné poloze ukázala jako velmi blízká a srozumitelná, jako věčné poselství moudrosti a pravdy.
Štěpánkova interpretace dává této poezii právě to, co potřebuje takto chápaný význam: lidské porozumění a zkušenost života, moudrost, přesvědčivost. Je to laskavý rozhovor, žádné kázání, a je to poezie, není tu pravd o sobě, jsou tu pravdy ukryté v tkáni básně, pravdy, které víc vdechujeme, než abychom jim naslouchali. Kráse nasloucháme a krásu slyšíme, vystavěnou ze slov, která utekla ze slovníku, aby se mohla nadýchat vůně života.
Poeův Havran, napsaný na počátku čtyřicátých let minulého století, je jedním z děl, která jsou hojně překládána do češtiny: známých překladů Havrana je hodně přes dvacet. Po přebásnění Jaroslava Vrchlického zdomácněl u nás a dodnes nebyl v mnohém směru překonán překlad Nezvalův, na výsost autonomní básnické dílo, které se stalo také pro svůj vliv na původní domácí tvorbu samozřejmou součástí naší moderní slovesné kultury. Nezvalův překlad přežil už čtyři desetiletí – je z roku 1926, tedy ze závěru období, kdy vzniká jeho asi nevýznamnější kniha, Básně noci. Je to logické, neboť žánr a tvar této sbírky byl nutně umožněn poznáním a střetnutím právě s oněmi skladbami světové poezie, mezi nimiž Poeův Havran představuje jeden z vrcholů.
Pro přednašeče je Havran úkolem velmi náročným. Štěpánkovo pojetí je v naší tradici výkonem ojedinělým a — zdá se mi — kongeniálním. Spojuje v sobě jak epickou dramatičnost textu, navíc se vzácným smyslem pro kompoziční výstavbu básně a její vnitřní členění, tak velké zvukové kvality Nezvalova přebásnění, a to včetně zvukomalebného refrénu, který má v básni několik různých valérů významových i zvukových. Štěpánek udržuje melodickou linii básně jak v partech expozičního vyprávění, tak v dramatických vrcholech, jimž dopřává mírně patetizujícího přednesu. Rým tu vždy zní ve své plné zvukové kvalitě, počítá se s ním jako se základním zvukovým činitelem, stejně tak stavba rytmická — ani na chvíli, i v nejvypjatějších sekvencích, se nevytratí z umělcova přednesu nepřestajné vědomí básně.
Přednašečské umění je dnes už obecně uznávanou samostatnou interpretační kategorií. Je to odvětví pro lidskou i uměleckou individualitu. V opačném případě jde o lepší či horší čtení, kdy je lhostejné, jaký text je čten, neboť vše zní z úst těchto hlasových schémat stejně. Leč i umělecké individualitě hrozí v této oblasti úskalí v podobě disparátních textů, neboť nad básní nemůže dojít k herecké proměně, k tvůrčí adaptabilitě, kterou dovoluje ztotožnění s rolí. Odtud ona specializace, kterou můžeme sledovat u řady mistrů tohoto oboru.
Bylo tomu tak i u Zdeňka Štěpánka, byť jeho výrazový rejstřík patřil k nejbohatším. Muselo tomu tak být, neboť jeho přístup k danému textu nebyl nikdy ryze objektivní, předpokladem tu byla jistá míra opravdového ztotožnění, vždycky šlo o subjektivní výpověď; jako by si přednašeč vypůjčoval slova od básníka, aby mohl říci právě to, co říci potřebuje. Štěpánkův přednes byl i proto nezaměnitelný. Zvláštní barva jeho hlasu, pevného a přitom jakoby mírně zastřeného a rozechvělého, hlasu, který opravdu hovořil, je nezapomenutelná, protože je jedinečná a příznaková. Žádná nažehlená barvotisková krása, ale hlas skutečně lidské osobnosti a umělecké individuality, hlas volného, rozvážného tempa a prosté, přirozené laskavosti. A přitom vždy také hlas básníkův. Poeův Havran to ukazuje názorně: nic nevymizelo a neztratilo se ze známých rysů Štěpánkova hlasu, a přitom je tu vše, co potřebuje právě Poeův Havran, jak jej pojal Vítězslav Nezval na vrcholu svého poetistického období.
Toto jedinečné spojení osobitých prvků básnického díla s osobnostními rysy svébytného uměleckého projevu je tajemstvím velkého přednašečského mistrovství Zdeňka Štěpánka.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku