Křížová cesta nedávnou historií Brna 1/7 (2013)

Přidal: Přemek |

Červen 12, 2013

Kateřina Tučková. Četba na pokračování – součást projektu Domu umění města Brna Brno Art Open 2013 – Sochy v ulicích – Na hraně příběhu. Dramaturgie Alena Blažejovská. Režie Radim Nejedlý.

Čte autorka.

Nastudovalo Brno v roce 2013. Premiéra prvního dílu v rámci pořadu Zelný rynk (ČRo Brno, 17:00 – 18:00 h.).

Lit.: Blažejovská, Alena: Seriál: Kateřina Tučková – Křížová cesta nedávnou historií Brna. In web ČRo Brno, červen 2013 (článek). – Cit.: Literárně-publicistický magazín Zelný rynk se na čtrnáct týdnů připojil k projektu Domu umění města Brna, nazvanému Brno Art Open 2013 (Sochy v ulicích) – Na hraně příběhu. Kurátor Michal Koleček oslovil spisovatelku Kateřinu Tučkovou, aby formou příběhů zpracovala vybrané historické události Brna 20. století.

Čtrnáct příběhů – čtrnáct zastavení se poté stalo inspirací pro vyzvané domácí i zahraniční umělce, kteří vybrané náměty ztvárnili prostřednictvím objektů, instalací a dalších tvůrčích postupů v ulicích Brna.

Kateřina Tučková tyto příběhy v brněnském rozhlasovém studiu načetla (v režii Radima Nejedlého) a v sobotu 15. června – současně s projektem Sochy v ulicích – zahajujeme jejich vysílání. Každou sobotu zazní jeden ze čtrnácti příběhů – a zároveň se dozvíte, kde v ulicích Brna najdete umělecký artefakt, který na něj reaguje.

Brno. Město, které dnes vládne Moravě. Ještě nedávno ho přezdívali moravský Manchester, ale také předměstí Vídně. Město v průsečíku důležitých cest, město tří kultur, smělých plánů a podivuhodných řešení, ale i město temných vnitřních svárů a město trpící vnucenými vnějšími zásahy. Jeho bohatá historie vždy odrážela vývojové změny celé střední Evropy. Některé Brnu umožnily nebývalý rozvoj, jiné ho na řadu let zastavily – všechny se však podílely na vybroušení městského rázu do podoby, jakou známe dnes.

I dvacáté století zanechalo na duši a mapě Brna výrazné stopy. Bylo plné dramatických momentů, z nichž některé se staly novodobými legendami, o řadě z nich se však široká veřejnost nikdy nedozvěděla. Takové se pomalu propadají do hlubin zapomnění. Nepřipusťme to. Protože pokud k tomu dojde, byly životy lidí, kteří se stali tragickou součástí těch momentů, zbytečné. A o mnoho chudší budeme i my: město, jehož historii neznáme, ztratí na své plasticitě, a k tomu přijdeme o vzácnou možnost sebepoznání.

Tak se spolu pojďme projít pomyslnou křížovou cestou a postát u čtrnácti zastavení, a zaposlouchejme se do příběhů, které se udály našim někdejším spoluobyvatelům právě tu, v rušných brněnských ulicích. Ostatně, kdy jindy je k tomu lepší příležitost, než dnes, v době, kdy se nacházíme ještě neodpoutaní od minulého století, ale už dostatečně vzdálení, abychom mohli bilancovat.

Lit.: Tučková, Kateřina – Blažejovská, Alena: Kateřina Tučková – Křížová cesta nedávnou historií Brna. Zastavení první. In web ČRo Brno, červen 2013 (anotace + text). – Cit.: Tuto sobotu vám Kateřina Tučková přečte své úvodní zamyšlení a příběh, který by nás měl přivést k prvnímu zastavení. Příslušnou instalaci – malbu akrylem, doprovázenou klavírní sonátou Leoše Janáčka Z ulice 1. 10. 1905 – vytvořila Esther Stockerová a najdete ji na Moravském náměstí v Brně.

Počátek října roku 1905 přivítalo Brno velkolepě. V ulicích byly vyvěšeny vlajky monarchie a městských německých spolků, od nádraží k Německému domu se nad hlavami chodců houpaly zdobené girlandy, večer měl proběhnout pochodňový průvod, faklcug. Nálada účastníků Volkstagu, na nějž měly dorazit delegace ze všech větších německých měst Moravy a jedna dokonce až z Vídně, ale nebyla ani zdaleka slavnostní. Povznesené náladě bránily zástupy Čechů, které už od rána proudily k Velkému náměstí a rozprostíraly se přilehlými ulicemi. Těch téměř padesát tisíc českých mužů do Brna přilákal Velký sjezd českého lidu, který byl svolán na ten samý den hned, jakmile se rozneslo, že na německém Volkstagu se bude demonstrovat proti zřízení české univerzity v Brně.

„V Brně nerostou Čechům stromy do nebe!“ znělo heslo sjezdu, otištěné v německých novinách Moravia. A německá radnice, která sjezd organizovala z veřejných, čili i českých peněz, tomu přitakala: „Posílili jsme policii a dokonce i městští zametači byli vyzbrojeni holemi, aby jí pomohli mlátit do té lůzy.“

Ta lůza se skládala z českých živnostníků, řemeslníků a dělníků pohánějících stovky fabrik jednoho z nejproduktivnějších měst monarchie, a z vlastenců, kteří se do města sjeli podpořit myšlenku české univerzity z široka daleka, dokonce až z Prahy. Teď neklidně, podrážděně čekala, jak se věci vyvinou. Dočkala se na druhý den.

Co by kamenem dohodil, shromažďovaly se odpoledne nedaleko sebe dva tisícihlavé davy. Kdo byl Čech, přišel k Besednímu domu, Němci mířili k Německému domu. Střed města byl ucpaný dvěma zátkami, jejichž okraje nebezpečně splývaly. A uprostřed nich balkony, ze kterých ke zvráceným hlavám posluchačů mířila štvavá slova.

„Padne-li německé Brno, je ztracena německá država na Moravě vůbec. A Morava slovanská znamená pro monarchii a pro její historické složení katastrofu! Otázka zřízení české univerzity v Brně není otázka místní ani provinční, je to otázka týkající se všech rakouských Němců!“ hřímal z balkonu Německého domu brněnský starosta, rytíř August Wieser.

„Opřeme se co nejrozhodněji proti každému pokusu založit českou univerzitu na Moravě, která by sloužila coby prostředek národního boje… je nutné udržet zem celistvou, a proto v ní tedy chránit zájmy monarchie! Jsme odhodláni zasadit se z toho důvodu o německý ráz Brna!“ sliboval Dr. Karl Lueger, vídeňský poslanec.

O kus dál, v Besedním domě, mluvčí znovu a znovu opakují slovo křivda. „Slib o smiřování a vyrovnávání Němců s Čechy na Moravě je jen prázdná fráze!“ hlásá z balkonu české bašty pražský starosta, Dr. Karel Groš. „Odpor Němců proti druhé české univerzitě je počínání nekulturní, je to neoprávněný útok na právo našeho sebeurčení! A navíc – chceme českou univerzitu od státu, který vydržujeme našimi penězi!“

Do jejich řeči pomalu narůstal hlas davu. Tóny písně Hej, Slované se nejprve potichu, ale pak čím dál zřetelněji rozléhaly kolem hotelu Slavie, po Rudolfsgasse, i po Elizabethstrasse a doléhaly i k Lažanského náměstí. A nestačilo tu píseň zpívat jednou, ta píseň toho večera duněla celým Brnem. Spolu se zvukem facek, ran a s řinkotem skla z rozbíjených pouličních lamp, které tak město nechaly napospas tmě, pod jejíž rouškou byl demolován obchod za obchodem, lhostejno jestli německý nebo český. A spolu s výstřely z revolverů, které doprovázel úpěnlivý křik. Až do pozdní noci, teprve se svítáním se v ulicích rozhostil klid.

Na druhý den se František Pavlík chystal po práci do města zase. Ukázat se, aby Němci věděli, že včerejší rvačkou to zdaleka neskončilo, že oni, Češi, si svoje práva obhájí až do vítězného konce. Spěšně si zapínal knoflíky červené sokolské košile a po očku koukal za sebe, kde se ve vedlejší komoře za Heiterovou truhlářskou dílnou strojili další dva muži. Sám z nich byl nejmladší, ale ve vlastenectví za nimi nepokulhával. Naopak, to on je přivedl do spolku, chodívali pak spolu cvičit každý druhý den. Z věšáku sňal šedý kabát, byl mu už malý. Když mu jej otec před dvěma lety dával, myslel si, že už neporoste. Jenže od té doby František cvičením a prací zesílil a teď mu je kabát těsný přes záda a skoro praská v ramenou.

Když vyšli, už se stmívalo. Mířili na Velké náměstí a cestou přemítali, jestli může být pravda, že Němci včera vybili dívčí školu Vesnu, že vyplenili vlastenecký krámek s knihami Joži Barviče a že zdemolovali Jonákovu hospodu. U rohu Koliště je ale zastavil nějaký rozruch. „Buršáci táhnou na Besední dům!“ křičel jim kdosi vstříc a nepřestával křičet, i když je minul: „Buršáci chtějí vypálit Besední dům!“

Všichni tři se jako na povel rozběhli. A skutečně, už od paty ulice U solnice viděli, že kolem českého domu se tísní davy lidí skoro stejně tak početné jako včera, že se tam lidé strkají, že se bijí a že se vrhají i proti řadám četníků. Tentokrát se to rozsekne!

„Tudy!“ vykřikl Františkův kamarád, když viděl, že Solniční se neproderou, a pustil se Jakubskou a pak napříč Veselou, kterou šlo k Besednímu domu doběhnout spodem. Byli tam brzy. Jen několik málo minut předtím, než do kasáren na Veselé dorazil pokyn, aby tři čety 49. c. k. pěšího pluku nasadily bajonety, vpadly do zad davům kolem Besedního domu a pomohly tak udržet pořádek městským četníkům.

A tak netrvalo dlouho a bojovný ryk před Františkem a jeho kamarády přehlušil dusot vojenských bot tří čet, které se na ně tlačily zezadu. Nato zaslechli synchronizované cvakání zbraní, bubny a hřmotné povely, a na zádech jim vyskočil studený pot – organizovaná síla byla úplně jiný kalibr. Tiskli se jeden na druhého, tlačili se na dav před sebou, ale přesto chumel demonstrantů brzy splynul s ozbrojenými vojáky. Panika, křik a volání o pomoc. Tupé údery pažbami zbraní. Spadlí lidé kvílící jim pod nohama.

Františka oddělili od jeho přátel, v nastalém zmatku vyběhl po schodech k zavřené bráně do Besedního domu a přitiskl se ke zdi. Dál nemohl. Ještě se stačil otočit, aby jeho pohled padl na napřažené paže c. k. vojáka. Jeho bajonet mu vzápětí projel břichem.

Šetření vraždy Františka Pavlíka sborové velitelství ve Vídni po dvou dnech zastavilo, vojín Jakob Heher z dolních Rakous, na jehož bodáku byla nalezena krev, zůstal nepotrestán. I z okna kasáren pak ale mohl vidět, jak se den co den k Besednímu domu scházejí lidé a kladou na schody, kde dál zůstávala temná skvrna nikým nesmyté krve, květiny.

Přišel i Janáček. Stál nad tou skvrnou tiše a o pár dní později nechal hrát v sále nad těmi schody svou jedinou klavírní sonátu, kterou kdy složil – Z ulice 1. X. 1905. Na Pavlíkovu počest. Posluchačům v té chvíli v hlavě ještě doznívala slova pátera Tomáše Šilingera, který k osmdesáti tisícům vlastenců shromážděným na Pavlíkově pohřbu pronášel: „A kdyby král dnes v Brně zemřel, nebude účast na jeho pohřbu větší, než má prostý český dělník, váš syn, zemřelý za šlapanou vlast, za porobený národ.“

Brno už nikdy nezažilo větší dav oplakávající mrtvého – ale univerzity se ani po této události až do rozpadu monarchie nedočkalo.

Četba na pokračování