Božena (2013)

Přidal: Přemek |

Listopad 25, 2013

Peter Härtling. Rozhlasová úprava novely německého spisovatele a básníka. Příběh dívky, jejíž jedinou zradou byla služba u německého advokáta. Režie Tomáš Soldán.

Účinkuje Drahomíra Hofmanová.

Připravila Olomouc v roce 2013. Premiéra 17. 11. 2013 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 60 min) v cyklu Schůzky s literaturou. Repríza 23. 7. 2017 (ČRo 3 Vltava, 16:30 h.) v cyklu Ad libitum.

Lit.: Motyčka, Lukáš: Peter Härtling osmdesátiletý. In Čtvrtletník Klubu Vltava 3/2013, s. 14 – 15 (článek). – Cit.: Německý spisovatel Peter Härtling oslaví 13. listopadu 2013 své osmdesáté narozeniny. Podobné jubileum dovoluje být trochu osobnější. Doufám, že by proti nebyl ani sám Peter Härtling, který se vždy zuby nehty bránil iluzorní snaze o tzv. objektivní vystižení něčí osobnosti a který kupříkladu ve svém románu Schubert (1992) ochotně přiznává, že píše knihu o „svém“ Franzi Schubertovi.

Začnu povzdechem nad neexistencí vzpomínky, již bych si tolik přál vlastnit: Na počátku 90. let 20. století, kdy jsem ještě nestudoval na Univerzitě Palackého, navštívil Peter Härtling dvakrát Olomouc. Četl na Katedře germanistiky ze svých textů. Potud by se bylo mohlo jednat o obvyklé autorské turné. Peter Härtling ovšem navíc navštívil město, v němž strávil během protektorátu tři podstatná léta svého dětství, k nimž se ve svých knihách s pravidelností vrací, léta, která jej formovala právě v nejsložitějším období osobnostního vývoje. V doprovodu profesora Ludvíka Václavka se tenkrát autor procházel ulicemi a parky města a rozvzpomínal se. Oběma účastníkům této procházky tehdy musely zajisté vyvstávat ve vzpomínkách odlišné obrazy téhož města.

Peter Härtling je velmi úzce spjat s Moravou, jeho prarodiče z otcovy strany pocházejí z Brna. Sám autor se ovšem narodil v Saské Kamenici (Chemnitz), dětství strávil v nedaleké vesnici Hartmannsdorf. Protože Härtlingův otec nebyl nadšeným stoupencem režimu, rozhodl se vzdálit v roce 1940 z dohledu místních politických orgánů a po krátkém intermezzu v Brně se rodina s dvěma dětmi usadila v Olomouci, kde otec Härtling převzal advokátní kancelář. Ke konci války je povolán na frontu, v červnu roku 1945 umírá v ruském zajateckém táboře Döllersheim a rodina prchá z Olomouce před ruskými vojsky nejprve do Zwettlu v Dolních Rakousích, později do města Nürtingen v jižním Německu. Několik měsíců na to si bere Härtlingova matka život. V 50. letech pracoval Peter Härtling jako žurnalista a začal vydávat vlastní věci. Cena kritiků za knihu Niembsch o životě pozdně romantického rakouského básníka Nicolase Lenaua v roce 1964 odstartovala Härtlingovu kariéru. Během 70. a 80. let se Härtling stává uznávaným spisovatelem, jsou mu udíleny významné ceny, stipendia a čestné doktoráty, dnes patří bez pochyb k nejdůležitějším a nejčtenějším německým spisovatelům.

Kdybychom chtěli ve zkratce přehlédnout veškeré Härtlingovo dílo, mohli bychom vydělit několik oblastí, k nimž se autorova tvořivost napírá již od počátků jeho umělecké dráhy. Jako první velkou skupinu textů lze vydělit autobiografickou literaturu. Romány jako Nachgetragene Liebe z roku 1980 (česky jako Opožděná láska v překladu Věry Linhartové), Herzwand z roku 1990 (česky jako Srdeční stěna v překladu Lucy Topoľské) či Leben lernen (2003) jsou přísným ohledáváním vlastního dětství, sebekritickou sondou do duše dítěte vystaveného tlaku odlidšťujících ideologií. Dítě jako nečasová bytost a současně jako ještě nezpevněná existence eminentně náchylná k otravě ideologiemi, z nichž pro ně dýchá jakési to indiánství, to je fascinující jádro Härtlingových autobiografizujících knih. Zajímavou historii má novela Božena (1994): inspirací pro sepsání tragického osudu otcovy olomoucké sekretářky, paní Špačkové, bylo osobní setkání autora s její rodinou po prvním Härtlingově čtení v Olomouci v roce 1992.

Druhá velká skupina Härtlingových textů jsou jeho specifické biografické romány. Peter Härtling je přitahován osudy umělců, kteří žili a tvořili na sklonku 18. století a v 1. polovině 19. století. Tito – v širším slova smyslu – romantikové jako Friedrich Hölderlin (Hölderlin,1976),Franz Schubert (Schubert, 1992), Robert Schumann (Schumanns Schatten, 1996), Eduard Mörike (Die dreifache Maria, 1982), Wilhelm Waiblinger (Waiblingers Augen, 1987), E. T. A. Hoffmann (Hoffmann oder Die vielfältige Liebe, 2001) umožňují Peteru Härtlingovi obkružovat umělecky to, co lze nazvat „konstrukcí dějin“. Härtling není naivní autor, který by se domníval, že může nezávazně a objektivně psát o životě osobností, z nichž se většina časem proměnila v ikony. K literárnosti a subjektivnímu pohledu na ně se výslovně hlásí. Z uvědomované a literárně zpracovávané skutečnosti, že a jak čteme a píšeme dějiny, Härtlingovy knihy ve srovnání s naivní či tzv. objektivní biografickou literaturou nesmírně profitují. Härtlingova osobní inklinace k romantické poetice a současný kritický odstup od předmětu jeho zájmu činí z autora brilantního literárního portrétistu, jehož knihy patří ke skvostům německé literatury druhé poloviny 20. století.

Podstatnou část Härtlingovy tvorby představují knihy pro děti. K těm nejznámějším patří zajisté Das war der Hirbel (1973), Ben liebt Anna (1979), Krücke (1987). I v knihách pro mladé čtenáře se autor nezbavuje svého obvyklého modu vyprávění, který slučuje zdánlivě neslučitelné: něhu a niternost, které poskytují čtenáři jeho knih často pocit, jako by vypravěč hovořil v nějakém intimním rozhovoru pouze k nim samotným, a potřebu reflexe, odstupu, které s sebou nutně nese nemožnost vyhýbat se realitě (např. tématu války apod.). Je udivující, jak intimně Härtling vypráví, a že přesto nepřekročí hranici sentimentality a banality.

Dovolím si uzavřít svoji skicu o Peteru Härtlingovi zmínkou o dalším pojítku s Olomoucí. Posledním velikým oceněním, které spisovatel dostal, byla Cena Jacoba Grimma (Jacob-Grimm-Preis Deutsche Sprache), udělovaná jako jedna ze tří Kulturních cen za péči o německý jazyk (Kulturpreis Deutsche Sprache). Härtling ji obdržel v roce 2012. Každoročně je toto ocenění udělováno osobnostem, které se zasluhují o kreativní rozvoj německého jazyka a péči o něj jako o jazyk kultury střední Evropy a tak přispívají k jeho popularizaci. Härtlingovy texty, které se vyznačují odpovědností, přísností a spontaneitou, střídmostí a nebojácností při zacházení s jazykem
jako prostředkem uchopování a vytváření světa, jistě po tomto ocenění volaly. O dva roky dříve, v roce 2010, ocenila porota vedle populárního německého zpěváka Udo Lindenberga také olomoucké Centrum pro výzkum německé moravské literatury při Katedře germanistiky na Filozofické fakultě Univerzity Palackého, které si dovoluje Härtlinga řadit mezi „své“ německy píšící autory úzce spjaté s Moravou. Porota tehdy vyjádřila udělením ceny podporu dlouhodobé snaze vědců a pedagogů, kteří pomocí vědeckých a popularizujících publikací upomínají českou veřejnost na dlouhodobě politicky potlačovaný fakt historického prolínání českojazyčné a německojazyčné kultury na území dnešní České republiky. Ne vždy kvitované snahy těchto vědců jsou projevem jejich vědomí a přesvědčení, že bez znalosti německého jazyka jako jednoho z kulturních jazyků českých zemí a bez znalosti německojazyčné kultury těchto území bude „naše“ kulturní paměť vždy okleštěná a náchylná k svévolným ideologizacím. Peter Härtling může být svým přístupem k historii a jazyku vzorem společensky uvědomělého a aktivního umělce a není důvodu, proč jej nevnímat jako umělce, který je součástí kultury českých zemí.

Literární pásma