Lepší babišizace nežli zemanizace (2013)

Přidal: Přemek |

Listopad 27, 2013

Jan Macháček. Fejeton.

Natočeno 2013. Premiéra 26. 11. 2013 (ČRo Plus, 18:30 h.) v cyklu Názory a komentáře.

Lit.: Macháček, Jan: Jan Macháček: Lepší babišizace nežli zemanizace. In web ČRo Plus, listopad 2013 (text + nahrávka k poslechu). – Cit.: Anketa týdeníku Respekt přišla v souvislosti s Andrejem Babišem a mediální skupinou Mafra s otázkou: „Je podle vás rizikem, že jeden z šéfů stran jednajících o vládní koalici vlastní dva z největších celostátních deníků?“ Miroslav Kalousek v anketě odpověděl, že „riziko v tom vidí snad každý, kdo je schopen myšlenky“.

Výjimečně bych s ministrem Kalouskem souhlasil. Nejen proto, že se považuji za člověka, který je schopen myšlenky, ale také proto, že to riziko prostě je. Myšlenky je ovšem schopen i sám Andrej Babiš a vcelku není pochyb o tom, že v tom riziko či nepříjemnost spatřuje i on sám.

Proč tedy ty noviny kupoval? Troufám si za něj odpovědět, že především proto, že „byly na prodej“. Všichni, kdo píší o oligarchizaci Česka, by měli vědět, že nabídka předchází poptávku. Byli a jsou to zahraniční investoři, kdo odchází z českého trhu a to nejen z médií. Nejprve Němci a jejich američtí partneři prodali firmu Economia, vydavatele Hospodářských novin. Jiní Němci sháněli již dlouho kupce pro podnik Mafra, našli Andreje Babiše. Spekuluje se o tom, že firma Ringier, která vydává deník Blesk a týdeník Reflex je také na prodej a zájem má mít Daniel Křetínský či snad samotný Martin Roman, bývalý generální ředitel ČEZ. Zahraniční investoři ale neodcházejí pouze z médií, ale třeba i z komunikací.

Otázka je, kdo jiný než Babiš by si mohl Mafru koupit. Jistě to mohl být Petr Kellner, ale byli by skrze jeho napojení na Rusko, Čínu a Václava Klause – Kellner například financuje Klausův institut – novináři raději?

Možná měl Andrej Babiš nejprve pocit, že by mediální skupina mohla v kampani pomoci, ale spálil si svým proslaveným telefonátem do redakce prsty. Bylo zjevné, že není v téhle branži moc zkušený. Pak nechal sepsat etický kodex a od komentátorů Lidových novin si pak nechal celé léto denně spílat.

Od té doby nahlas přemýšlí co s tím. V rozhovoru pro The New York Times řekl, že dá ten podnik na burzu, jen proto, aby rozředil svůj vliv. Zase si to schytal ze všech stran. Jak může chodit s podnikem z ekonomicky problematického odvětví na burzu? Na burzu mají přece chodit jen podniky s potenciálem dynamického růstu!

Takže bylo řečeno, že z ekonomického pohledu má smysl jít na burzu pouze, když k tištěným novinám a serveru idnes ještě něco přikoupí, nejlépe rádio, případně televizi nebo obojí, zkrátka nějaké podniky, které na tom nejsou tak složitě jako tištěné deníky. Tak to Babiš začal dělat, ale zase to schytává: buduje horem pádem vlivové impérium a nic na burzu nakonec dát nechce, uvidíte.

Do podobné pasti v uvozovkách se Babiš dostává v politice. Aby bylo jasno, nejde o past ve smyslu nepřízně lidu, ale jde o nepřízeň elit a novinářů především. Půjde-li do vlády hnutí ANO a nikoli Andrej Babiš sám, bude na tapetě, že je populista a chce zůstat vně a nechce přijmout plnou zodpovědnost. Vezme-li ministra financí, od prvního dne bude na tapetě, že má konflikty zájmů a že uchvátil přílišnou moc.

Leckdo by asi řekl, že si za ty pasti a dilemata může ten Babiš sám: nemusel si noviny kupovat a nemusel přece zakládat stranu.

Kdyby však ANO ve volbách neuspělo, mohli jsme tu mít vládu haškovské ČSSD s komunisty a posíleného prezidenta Zemana navrch. Když teď leckdo varuje před babišizací Česka, mohl by si vzpomenout, že ještě před pár týdny hrozila akutní a úplná zemanizace Česka. Ať si každý odpoví na otázku, co je vlastně horší.

Skoro se mi zdá, že lidem, kteří se děsí zemanizace státu a babišizace státu stejným dílem, nezbývá než přemýšlet o sebevraždě.

No a na závěr upřímně přiznávám, že luxus napsat tento kritický názor či luxus zastávat tenhle tzv. second opinion si dovoluji mít pouze proto, že nemám s mediální skupinou patřící pod Agrofert nic společného. Jako novinář zaměstnaný ve skupině Mafra bych ze sebe tohle asi nevymáčkl (ani dobrovolně, ani s pistolí na spánku), takže ty obavy z autocenzury v obou směrech chápu.

Lit.: Drda, Adam: K českému nechumelismu. In web Babylon, 25. 2. 2019 (článek). – Cit.: Na Bubínku Revolveru přinášíme příspěvek Adama Drdy z posledního vydání RR novin věnovaný českému „nechumelismu“. Tento příznačný jev místní historie i současnosti, který daným slovem označil Bohumil Doležal, autor dokumentuje výběrem citátů ze zdejšího tisku od roku 2012, tedy z období, během něhož došlo k několika zásadním událostem, jež ovlivnily českou společnost.
RR

K českému nechumelismu
Adam Drda

Když se česká novodobá společnost ocitne v ohrožení, začne se propadat do vážné krize a hrozí jí omezení svobody, tak se značná část tuzemských novinářů a tzv. intelektuálních elit (přesněji řečeno těch, kdo jsou za elitu většinově považováni či se za ni sami považují) uchyluje k tomu, že opouští principiální postoje, nemístně mlží a chlácholí veřejnost. Je to jedna z místních tradic, na jejíž projevy lze narazit v období druhé republiky, před komunistickým převratem v únoru 1948 i po sovětské okupaci, na počátku normalizace v letech 1968–1969. A projevila se i v roce 2013, kdy u nás fakticky skončila polistopadová liberální demokracie (respektive polistopadový režim). Od počátku bylo zjevné, že po volbě proruského buranského prezidenta a především po nástupu bezskrupulózního oligarchy s komunistickou minulostí Andreje Babiše a jeho „multifunkčního komplexu“ pronikl do politického života zhoubný nádor, který by změnil k horšímu každé demokratické zřízení, natož to slabé české. Nastala kritická situace, bylo třeba ji pojmenovávat, analyzovat, soustavně upozorňovat, co znamená a jaké může mít důsledky pro celý veřejný život, bylo třeba hájit pravidla, o něž se demokracie opírá, v první řadě oddělení ekonomické, politické a mediální moci.

Místo toho se řada autorů rozhodla vidět věci „pozitivně“ a tvářit se, že se nic hrozného neděje. Bohumil Doležal, který patřil od počátku k těm, kdo si takto nepočínali, pojmenoval takový postoj docela trefně jako nechumelismus. Ten má ovšem různé podoby a součásti: ignorování podstaty potíží, ideologickou radost nad porážkou údajných škůdců (antikomunistů, politických stran), uklidňování veřejnosti tím, že se „ještě máme docela dobře“, „nehrozí nám totalita“, a proto není namístě „panika“, označování kritických přístupů za „hysterii“ a „fanatismus“, průběžné okřikování Babišových oponentů a kritičtějších publicistů, tvrzení, že masmédia v zemi ovládají „oligarchové“, když ve skutečnosti jde jen o jednoho, předstírání, že hnutí ANO je v zásadě běžná politická strana, nabádání opozice ke spolupráci s Babišem atd. atp. Nechumelismus se v Čechách znovu usadil, trvá už několik let a má nepěkné výsledky: kdyby kupříkladu práce v Babišových masmédiích byla od počátku většinově nahlížena jako eticky nepřijatelná, mohla být česká žurnalistika dnes v mnohem lepší kondici; kdyby se projevila větší vůle Babiše zásadně odmítnout, měl by to možná složitější s ovládáním všemožných institucí; kdyby se nevedly hloupé řeči o „poraženém antikomunismu“, měl by to možná těžší v kooperaci s extremisty – a koneckonců i výsledek posledních voleb do sněmovny mohl být jiný.

Vzorek projevů nechumelismu, který čtenář najde níže, je víceméně namátkový, přičemž by jev jistě stál za zevrubnější zmapování. Někteří autoři, z jejichž textů cituji, dnes už píší méně „relativizačně“, jiní naopak zůstali či se stali Babišovými zaměstnanci a spolupracovníky jeho listů (i v tom je podobnost s výše zmíněnými dějinnými předěly ve 20. století). Současná česká situace jistě není srovnatelná s obdobím totalitních režimů, ještě pořád žijeme v demokracii, byť dost poškozené. O to horší vizitku současných Čech nechumelismus představuje – a politická a společenská krize, v níž vězíme, je i důsledkem počínání nechumelistů.

„Co strašného Věci veřejné české politické krajině způsobily? Jak strašlivě poškodily zdejší politickou kulturu? Podle mne se v součtu nic zvláštního nestalo (ani v dobrém, ani ve zlém), pouze byli velcí hráči chvíli naštvaní, že jim někdo leze do zelí, a teď už se asi není čeho bát. Podobné je to s Babišem: nic světoborného z toho asi nebude, ale proč by si to nemohl zkusit a proč by nemohl konkurenty ze zavedeného českého mocenského kartelu zneklidnit? Co je špatného na tom, že bude čeřit vodu a vyvolávat zdravé konkurenční tření, aby se ostatní museli trochu více namáhat? Hrozí nám snad nějaká diktatura Babišariátu? Prostě si to Babiš zkusí: zázrak z toho jistě nebude, ale katastrofa taky ne […].“
Hrozí snad diktatura Babišariátu?, Jan Macháček, Respekt.cz, 2. 8. 2012

„Všecky ty změny jsou nutné a dobré. Stejně jako byla nutná a dobrá změna v roce 1989. Když se strany mění v mafie, nebo se aspoň s mafiemi spojují, voliči logicky hledají jinde. […]
Minulá totalita nám dnes nehrozí. […] Změna v roce 1989 byla skvělá, zázračná. Žijeme ve svobodě. Stát funguje, pravda, dosti mizerně. Ale neschopnost a trapnost politiků má jednu výhodu – občané si pomalu začínají uvědomovat, že věci veřejné nemohou nechat jen na nich. […] Ne nadávat, ne nenávidět, ale brát věci do rukou – strkat politikům čumáky do louží, které po nich zůstávají.“
17. listopad 2013: Demokracii bereme jako totalitu, Martin Fendrych, Aktuálně.cz, 15. 11. 2013

„Nová hnutí navzdory opuštění černobílého antikomunismu coby dosavadního praporu české pravice neomilostňují komunismus, ani nenavrhují jako řešení nějaké utopické vize s totalitním potenciálem. Nevymezují se v zásadě proti liberálně-demokratickému režimu, ale právě proti patologickému stavu českého postkomunismu, který reprezentuje i pokleslá praxe ‚tradičních‘ stran. Nenavrhují revoluci, ale docela praktické věci, například fungující stát. A to je řešení spíše liberálně demokratické, jakkoliv zahalené do hávu antipolitiky.“
Útok na polistopadový režim?, Jiří Pehe, Právo, 19. 11. 2013

„Když teď leckdo varuje před babišizací Česka, mohl by si vzpomenout, že ještě před pár týdny hrozila akutní a úplná zemanizace Česka. Ať si každý odpoví na otázku, co je vlastně horší. Skoro se mi zdá, že lidem, kteří se děsí zemanizace státu a babišizace státu stejným dílem, nezbývá než přemýšlet o sebevraždě. No a na závěr upřímně přiznávám, že luxus napsat tento kritický názor či luxus zastávat tenhle takzvaný second opinion si dovoluji mít pouze proto, že nemám s mediální skupinou patřící pod Agrofert nic společného. Jako novinář zaměstnaný ve skupině Mafra bych ze sebe tohle asi nevymáčkl, ani dobrovolně, ani s pistolí na spánku, takže ty obavy z autocenzury v obou směrech chápu.“
Lepší babišizace nežli zemanizace, Jan Macháček, Český rozhlas Plus, 26. 11. 2013

„Volební úspěch Andreje Babiše naznačuje, že v praxi jsou lustrace mrtvé. […] Antikomunisté, kteří se zde v hojném množství dodatečně vyrojili po pádu komunismu, soudí v prvé řadě lidskou slabost. Aniž by byli bez viny, hází kamenem. Je to věčný příběh malosti, povýšenosti a pokrytectví.“
Babiš a lustrace, Ivan Hoffmann, Týdeník Rozhlas, 10. 12. 2013

„Osobně bych to neviděl tak dramaticky. Jde spíš o to, že normální volič neměl nic jiného kromě tradičních stran, které selhaly, na výběr. Jednoduše a logicky sáhnul po tom, co se na politickém trhu vedle klasických stran nabízelo. Neviděl bych za tím nějaké hlubší politologické pohyby. […] Hlavní význam politického hnutí ANO je, že prolomilo stávající klientelistickou strukturu, v níž bylo jedno, koho volíte, protože kradli všichni. V tom je stále ještě síla demokracie, že nakonec je vždycky po ruce ještě nějaká jiná volba, než všechny ty špatné, které jinak dominují. […] A jaké jsou tedy vyhlídky budoucí koaliční vlády? Pokud se koalici podaří překonat odpor presidenta, který bude těžko polykat ztrátu vlivu, pokud se jí podaří překonat různé mocenské a korupční vábničky, pokud nepodlehne falešné potřebě všechno reformovat, pak docela dobré. Stačí, když uvede v život zákon o státní službě a ostatní opatření z dílny Rekonstrukce státu, když oseká zbývající korupční chapadla, prostě když uvede stát do funkční podoby a začne normálně vládnout. To ostatní přijde samo.“
Je Česká republika v krizi?, Jan Štern, Aktuálně.cz, 1. 1. 2014

„Naprosto rozumím mnoha výtkám na adresu Andreje Babiše a jeho populismu, za speciálně problematické a jím dosud ne zcela vysvětlené považuji, že ruku v ruce s budováním politické moci buduje též mediální impérium. Ale nový autoritativní vládce? To bychom zašli opět příliš daleko.“
Rok hysterie, Michal Musil, iDNES.cz, 1. 1. 2014

„Normální provoz v normální demokratické zemi. Má se z něj někdo hroutit? Kdyby na vás přese všechno v novém roce padla úzkost, přečtěte si třeba jen dokument Několik vět z června 1989. Hned poznáte, čeho se lidé u tehdejších mocipánů marně domáhali a co přitom už dneska považujeme za banality: respekt ke svobodným názorům, k požadavkům věřících, k životnímu prostředí… To byla ta pravá deprese!“
Na dobré cestě, Jiří Kubík, MF DNES, 2. 1. 2014

„Jsou nevěrohodní. Babiš je plodem společnosti, evropské i globální ‚babišárny‘. Možná jen navíc prostě chce, co se stále ještě neodpouští: aby se už prostě tolik nekradlo. Možná je opravdu pobouřen. Možná jen ví, co dávno zjistil každý pingl: že si lze vydělat a dát něco stranou i bez čepování pod míru.“
Babišárna proti Babišovi, Martin Hekrdla, Týden.cz, 3. 2. 2014

„Jedna polehčující okolnost směrem k Andreji Babišovi se […] přece jen najde. Česká scéna zpravodajských médií se propadla do těžko snesitelné hysterie. Ne všechno je špatně, například kvalita Lidových novin šla evidentně nahoru navzdory tomu, že spolu s MfD pracně hledají cestu, jak vyjít s politicky angažovaným majitelem, členem vlády.“
Babiš vypadl z role, Marek Švehla, Respekt.cz, 25. 3. 2014

„Současné české demokracii jistě můžeme leccos vyčítat: od prohřešků prezidenta Miloše Zemana proti parlamentarismu až po nástup anti-politických hnutí organizovaných miliardáři s bůhvíjakými záměry. Mnozí také jistě nejsou nadšeni tím, že řada významných médií je nyní v rukou oligarchů. Porovnáme-li ale současnou českou demokracii s jejím fungováním za předešlých vlád nebo s fungováním ostatních demokracií v našem regionu, žádná destrukce se nekoná.“
Jak je na tom česká demokracie, Jiří Pehe, Právo, 19. 9. 2014

„Kdo nechce vést seriózní rozhovor s KSČM nebo ANO, vytáhne lustračního strašáka. Jenže se mu již smějí i malé děti.“
Lustrační sebevražda pravice, Lukáš Jelínek, Právo, 25. 9. 2014

„Nastala ta chvíle? Je příchod ANO tím nebezpečím, jehož se máme bát? Pokud se podíváme na interpretaci médií, máme tu dva protipóly. Jeden zastupují tituly vlastněné samotným Andrejem Babišem, které na svých názorových stránkách úspěch ANO vítají. Pak jsou tu ostatní média, jež většinou úspěch ANO interpretují jako vítězství nedemokratického uskupení, které volí lidé toužící buď přímo po předlistopadových časech, nebo aspoň po autoritativní vládě. Tezí, že pravda je někde mezi, zřejmě moc nepřekvapíme. Ale nedá se nic dělat, je to prostě tak.“
Máme se bát ANO?, Erik Tabery, Respekt, 20. 10. 2014

„I my pozorujeme vzrůstající odpor k zavedeným politickým stranám i médiím. Ještě zesílil, když Andrej Babiš – lídr protisystémového hnutí protestu a nepolitické politiky – zavedené noviny koupil (včetně těchto). Pro hodně lidí je to v lepším případě podezřelé, v horším případě nestravitelné. Ale co když je to jedna z mála cest k záchraně zavedených médií?“
Zrození protestu z ducha webu, Zbyněk Petráček, Lidové noviny, 6. 1. 2015

„Pod titulkem ‚Pokřivená žurnalistika ohrožuje demokracii‘ vyšel na novém webu svobodneforum.cz rozhovor s politologem a publicistou Bohumilem Doležalem, který vedli Pavel Šafr a Jan Jandourek. Doležal tu srovnává poměry v médiích s normalizací po roce 1968 a kritizuje novináře, kteří působí v Mladé frontě Dnes a Lidových novinách ‚jako by nic‘, ačkoli po koupi Mafry Andrejem Babišem a výměně šéfredaktorů ‚nikdo slušný v těch novinách nemá co dělat‘.
[…] Podle středeční zprávy organizace Reportéři bez hranic stoupla Česká republika v roce 2014 v žebříčku svobody tisku z 16. na 13. místo na světě.“
Bohumil Doležal v zápalu svatého boje, Jan Lipold, Aktuálně.cz, 12. 2. 2015

„Možná opravdu stojíme na prahu průšvihu, odklonu od liberální demokracie k systému oligarchů s politickou mocí, jak někdy v kritikách Babiše padá. Tohle černobílé vidění nicméně komplikuje fakt, že tu za pětadvacet let anglosaský model demokracie založený na dobře fungujících institucích nezakořenil (a ne vinou majitele Agrofertu). Česko si teď dál hledá cestu a nikde zatím není psáno, že i zásluhou Babiše nebude český vládní systém lepší, než byl dosud. Na strašidelné závěry je zkrátka po pouhém roce vlády šéfa ANO brzy. […] Babiš nám může hodně vadit, není však proč se ho ‚bát‘. Anebo ne víc než cejchu zrádců demokracie, jejž od antibabišovského společenství dostávají všichni, kdo obavu z ‚ohrožení svobody‘ nesdílejí nebo ji dramaticky nevytrubují do světa. Fenomén Babiš zatím nedává moc důvodů k veselí, ale ani k depresi. Pořád je tu dost prostoru na to mu čelit. V médiích kontrolou, na politické scéně kvalitní nabídkou.“
Jak se bavit o Babišovi, Marek Švehla, Respekt, 2. 3. 2015

„Tato koalice má jednu velkou zásluhu – rehabilituje koaliční vládnutí, je to po dlouhé době koalice, s níž jsou lidé relativně spokojeni. Je to velká šance pro naši politickou kulturu, protože – jak Andrej Babiš připomenul na sněmu ANO – většinový systém by sice byl výhodnější, ale není součástí naší politické tradice.“
Rehabilitace koaličního vládnutí, Václav Bělohradský, Právo, 16. 3. 2015

„Když bychom dnes do jedné místnosti zavřeli šéfa ANO Andreje Babiše, předsedu TOP 09 Karla Schwarzenberga, jeho prvního místopředsedu Miroslava Kalouska, šéfa ODS Petra Fialu a předsedu lidovců Pavla Bělobrádka, poměrně pravděpodobně by se z ní po pár vteřinách začaly ozývat hádky a nadávky, možná by došlo i na fyzické inzultace nebo, v případě Karla Schwarzenberga, na souboj na kordy. Přitom pokud by člověk porovnal volební programy, politická stanoviska i faktické kroky všech čtyř středopravicových stran, došel by k závěru, že k sobě vlastně mají docela blízko a že by přinejmenším po příštích parlamentních volbách měly usilovat o vládní spolupráci. […] Kdyby odbourali osobní emoce, pak by se Babiš, Schwarzenberg, Bělobrádek a nakonec i Fiala shodli nejen na zcela zásadních politických postojích, ale možná i na reformě zdravotnictví, školství, hospodářství nebo mnohých ze sociálních otázek.“
Přirozeně nepřirození spojenci, Luboš Palata, MF DNES, 29. 5. 2015

„Letní měsíce přinesly obnovenou vlnu apokalyptických vizí o konci demokracie v ČR. […] Je situace skutečně tak hrozivá a základy demokracie se hroutí? […] Ne že by propojení ekonomické, politické a mediální moci nás mělo těšit. Ale je situace, kdy politik může prosazovat zájmy svých firem, tolik odlišná od situace, kdy politik je jen loutkou, která poslušně prosazuje zájmy určité finanční skupiny? Orgány činné v trestním řízení konají svou práci. Pokoušejí se vymáhat právo všude, kde vidí jeho porušování. Nezastavují se před dříve nedotknutelnými. Že to někdo vidí jako konec světa, jako soumrak demokracie, je jeho osobní optika.“
Soumrak demokracie?, Radim Bureš, Právo, 5. 8. 2015

„V poslední době se u nás rozhořel jakýsi nový spor o smysl českých dějin, v němž jde – jak už to v takových případech bývá – konec konců o porozumění naší přítomnosti, resp. důvodům ‚naší nynější krize‘. Tentokrát se však spor nevede o události tak vzdálené, jako byly husitské bouře či Bílá hora, ale o naši nedávnou polistopadovou historii. Dramatičnost popisu z pera některých vykladačů těchto nedávných dějin si nicméně v mnohém nezadá s líčením oněch dávnějších národních pohrom. […] Je pravda, že hnutí ANO využilo obecně rozšířené nespokojenosti, na jejíž vlně se nechalo vynést k moci. Tato nespokojenost však nebyla zapříčiněna nějakou uměle vyvolanou hysterickou atmosférou, ale reálnými problémy, které velká část veřejnosti citlivě vnímala. Poté, co se ANO dostalo k moci, se – nijak překvapivě – začalo chovat v rozporu se svou předvolební rétorikou velmi podobně jako jeho předchůdci z tzv. standardních stran. V tomto smyslu dnes není přesné mluvit o ‚Nových pořádcích‘, nýbrž spíše o ‚starých nepořádcích‘ v nové podobě dovedené k vyššímu stupni dokonalosti a nebezpečnosti.“
Kde domov můj aneb V jakém režimu žijeme?, Václav Němec, Aktuálně.cz, 16. 7. 2015

„Jenže Babiš si nakrást nepřišel. Ano, využívá své moci, aby se firmám v holdingu dařilo lépe, ale on je hlavně misionář, cítí se být otcem národa a především – on to myslí dobře. Ať se to někomu líbí nebo ne, je naprosto evidentní, že chce Česku pomoci. A veřejnost to cítí. Babišovi není odměnou finanční zisk, ale co největší kontrola moci. […] Pokud někdo vyznává romantismus v politice, tak prosím, ale Babiše budou strany nejúčinněji kontrolovat, když s ním budou sedět ve vládě.“
Éra Andreje Babiše se blíží, Erik Tabery, Respekt, 16. 1. 2017

„Komunisté nejsou součástí vlády, ale tolerují. Babišova vláda je proevropská. Babiš je liberální politik. Jeho hnutí neohrožuje ústavu jako například v Polsku nebo v Maďarsku. Tak nechápu proč ten apokalyptický tón. Myslím, že to je typicky české.“
V debatách o důvěře vládě překvapoval apokalyptický tón, Václav Bělohradský, Český rozhlas Dvojka, 12. 7. 2018

„Dominantní silou zůstává hnutí ANO, které v celostátních průzkumech osciluje kolem třiceti procent. […] Demokracie je tudíž po letošních komunálních i senátních volbách v menším ohrožení, než jak se někomu mohlo ještě na začátku léta zdát. K apokalyptickému hysterčení tak není žádný rozumný důvod.“
Konec hysterie, apokalypsa se odkládá, Josef Mlejnek jr., Babylon revue.cz, 8. 10. 2018

Eseje, fejetony, přednášky