Příběhy 20. století – „Vesničtí upíři“ – Příběhy z časů kolektivizace (2013)

Jan Jílek byl odsouzen jako jediný žijící aktér tehdejších událostí v Soběchlebech – a v České republice jde o teprve druhé rozhodnutí, jímž soudci potrestali viníka, respektive spoluviníka kolektivizace.

Komunistický režim znamenal pohromu pro desítky tisíc lidí, ale o českých a moravských sedlácích, tedy o jedné z nejhůře postižených společenských skupin, se dlouhá léta takřka mlčelo. V příbězích 20. století jsme se kolektivizaci věnovali už několikrát, mimo jiné proto, že právě na osudu selského stavu lze výjimečně výmluvně ukázat, jak bezohledný a krutý byl totalitní aparát.

Kolchozy u nás nebudou

Představitelé KSČ před uchopením moci dlouho prohlašovali, že „kolchozy u nás nebudou“. Byla to jedna z mnoha účelových lží. Strana měla na venkově slabou podporu, navíc se dost vědělo o děsivých následcích kolektivizace v Sovětském svazu. Hned 21. března 1948 parlament schválil zákon o pozemkové reformě, jímž se zestátňovala půda statkům s rozlohou nad padesát hektarů. A brzy (23. února 1949) přijal další zákon, vyhlašující zřizování družstev. Sedlákům se do neúspěšných družstev nechtělo, kolektivizace vázla – a tak přišel na řadu teror. Komunisté museli najít „viníky“ neúspěchů, potřebovali zastrašit vzpurné zemědělce a zbavit se zkušených hospodářů, kteří měli v obcích autoritu. Začali tedy ničit tzv. venkovské boháče nebo také „kulaky“ či „vesnické upíry“. Za vesnického boháče byl označen každý, kdo vlastnil patnáct i méně hektarů půdy.
Dáša Bičovská v roce 2011 – Foto: Post Bellum

Dáša Bičovská v roce 2011Foto: Post Bellum

Děd Bohuslava Rajdla přišel do malé vysočanské vsi Vlkánov na začátku 19. století. O událostech na počátku 50. let století následujícího Rajdl vypráví: „Byli vyhnáni a vyvlastněni Rajdlovi, Blažkovi, Mrkvičkovi, Zadinovi… Všichni, kdo měli přes sto dvacet měr, to je kolem čtyřiadvaceti hektarů… My jsme šli jako první. Prostě se objevili zmocněnci a estébák s automatem, dali nám dvě hodiny na stěhování, nic na voze nesmělo být přikryté. Třeba jsme měli v pytli připravené slepice a králíky, ale ty nám sebrali, od všeho nechali jeden kus. Zůstalo nám, co se vešlo na vůz.“

Proces proti kulakovi je procesem politickým…

Dáša Bičovská, dcera Huberta Lánského, statkáře z Petrůvky u Trnávky vzpomíná, že její otec vydržel hospodařit do roku 1956, kdy ho jako kulaka zatkli a lidový soud v Moravské Třebové ho poslal na pět měsíců do vězení – za to, že ohrozil jednotný hospodářský plán. Byl okraden o veškerý majetek, na pět let zbaven občanských práv a patnáct let se nesměl vrátit domů.

Nejdřív ho věznili v Brně na Cejlu, kde ho dcera Dáša jako šestnáctiletá dívka navštívila: „Seděl na konci dlouhého stolu. Na každé straně byl esenbák s flintou, my s maminkou na druhém konci, mého mladšího bratra za tatínkem vůbec nepustili… Ani jsem ho nemohla pohladit nebo ho chytnout za ruku. Prostě nic. Vůbec nic.“

Maminka dokázala živit rodinu jen s obrovským úsilím, na statek byl přidělen národní správce, neurvalý, agresivní a neschopný. „Mlátil naše koně. Stroje neuklízel, všechno bylo brzy zničené.“ Když Lánského propustili, vyhnali místní komunisté celou rodinu za hranice okresu.
Statek Lánských v Petrůvce – Foto: Post Bellum

Statek Lánských v PetrůvceFoto: Post Bellum

Komunistický režim stavěl kulaky před soud a celkově k nim přistupoval stejně jako nacistický režim k obyvatelům porobených zemí. V různých interních předpisech to ani neskrýval. Jeden z příkladů – tajný pokyn ministra vnitra z 8. května 1953: „Je nutno míti na zřeteli, že každý soudní proces proti kulakovi je procesem politickým. Ke zdárnému splnění účelu trestního stíhání potřebuje proto politickou přípravu často ve větší míře než vlastní přesídlení… Není důvodu, aby se trestné činy kulaka tajily až do vynesení rozsudku. Naopak je nutno o nich veřejně hovořit a spojovat je s minulostí kulaka jako vykořisťovatele, vesnického upíra, vyloženého nepřítele drobných a středních rolníků.“