Příběhy 20. století – Poslední slova popravených (2013)

Přidal: Přemek |

Leden 13, 2014

Připravil Mikuláš Kroupa. Poslední slova slavného generála Heliodora Píky, lidoveckého poslance Stanislava Broje nebo oběšeného komunisty a bachaře Čeňka Petelíka? Co v sobě skrývají za velký příběh. Připravil Mikuláš Kroupa.

Natočeno 2013. Premiéra 12. 1. 2014 (ČRo Plus, 20:10 h.; 50 min.). K poslechu a stažení zde.

Lit.: Kroupa, Mikuláš: Příběhy 20. století: Poslední slova Heliodora Píky a dalších popravených. In web IDnes, 11. 1. 2014 (článek). – Cit.: V Národním archivu jsou uložené dříve přísně tajné soudní spisy z doby, kdy se v Československu hojně popravovalo. Ze stovek záznamů o exekucích je možné třeba zjistit, jaká byla poslední slova generála Heliodora Píky, lidoveckého poslance Stanislava Broje, nebo oběšeného komunisty a bachaře Čeňka Petelíka.

Kdyby si člověk vylezl 21. června 1949 na střechu činžáku u borské věznice, dohlédl by na jeden dvůr hvězdicovitého vězeňského zařízení. Podle místních to ovšem nebylo třeba. Obyvatelé okolních domů slýchávali nářek mučených.Pakliže by toužili spatřit popravu, nikam se šplhat nemuseli. Většina z nich se každé ráno oblékala do zaměstnanecké uniformy Sboru vězeňské stráže.

Hypotetický divák by ze střechy onoho červnového rána spatřil i na tu dobu výjimečnou popravu. Musel by vyjít nahoru o šesté hodině ranní, aby uviděl slavného vojáka, diplomata a legendu druhého odboje Heliodora Píku.

Sledoval by skupinu bachařů, nastoupených kolem šibenice, kata a popravčí výbor včetně sovětského vyslance, viděl by odsouzeného muže, který kouří poslední cigaretu, pak mu ji vezmou a odhodí nedopalek. Načež mu kat přetáhne přes krk oprátku a odsouzenec je vyzván, aby řekl svá poslední slova.

„Mým přáním jest, aby národ zůstal sjednocen a aby každý bez rozdílu pracoval na sjednocení národa,“ stojí v úředním záznamu.

Je to opravdu poslední vzkaz Heliodora Píky?

Čeněk Petelík, vcelku obyčejný dozorce z Borů, který tehdy stál ve skupině ostatních bachařů, přihlížejících Píkově popravě, podle protokolárního zápisu z 19. dubna 1950 tvrdil Státní bezpečnosti, že generál prohlásil: „Přeji si, aby si československý národ uvědomil, kam to s ním spěje, a přeji si, aby z toho šťastně vyvázl.“ Můžeme ovšem pochybovat, zda toto dozorce skutečně šířil, je možné, že se jedná pouze o výplod StB, která toho chtěla využít v připravovaném monstrprocesu. O tom níže.

Autenticita posledních slov

Jak je to s autenticitou posledních slov popravených politických vězňů je nejasné a zřejmě to tak i zůstane. Všeobecně se má za to, že komunisté neměli důvod ve svých záznamech poslední slova zkreslovat, protože zápisy byly neveřejné.

V tomto přesvědčení utvrzují mnohé příklady, nejen citované výroky Broje či Černého. „Nebylo mi povoleno se hájit, pane předsedo,“ prohlásil na popravišti podle archivního záznamu Jan Hošek, západní „agent chodec“, odsouzený v monstrprocesu, v němž se prokurátor Vojtěch Rudý (příznačně přezdívaný „krvavý Vojtěch“) vypořádal s osmi lidmi – udělil pět poprav a tři doživotí.

Odborníci se shodují, že každý případ je nutné posuzovat zvlášť, rozhodující jsou svědkové exekuce a také o jakého popravovaného se jedná. Většina popravených podle soudních záznamů na výzvu k poslednímu přání, nic neřekla. To ovšem lze zpochybnit, je možné, že je přítomný úředník nezapsal.

Existují ovšem další dvě verze Píkových posledních slov. „Jestliže má smrt národ sjednotí, umírám rád!,“ uvádí Petr Radosta ovšem bez uvedení zdroje v knize Protikomunistický odboj – historický nástin.

Čtvrtou a zdá se nejvěrohodnější verzi publikoval roku 2007 slovenský deník SME. Pochází ze svědectví tehdejšího vězeňského kaplana Antonína Doležala z 20. října 1949.

„Po celou tu dobu stál generál pobledlý a navenek klidný. Držel jsem jeho zpocenou, ledovou ruku. Oči měl sklopeny, díval se na křížek v mých rukou a modlil se. Pak za všeobecného ticha pronesl asi tři věty asi tohoto obsahu: ´Jsem nevinen. Chtěl jsem vždy jen dobro lidu. Před Bohem nežádám pomsty pro viníky své smrti,“ říká kaplan Doležal.

Ještě existuje jedno svědectví k Píkově popravě. Dozorce Josef Klesa jako Petelík stál u šibenice. „Jó, tam jsme museli. Kdo neměl práci na odděleních, musel nastoupit. Píka šel klidně, vykouřil cigaretu a neslyšel jsem, že by něco řekl. Ale stál jsem opodál, třeba něco, řekl, ale já to neslyšel,“ tvrdí v rozhovoru pro Paměti národa někdejší borský bachař Josef Klesa.

Vajgl, který dostal dozorce na šibenici

Dozorce Čeněk Petelík výše uvedené, údajně falešné, generálovo poselství šířil mezi politickými vězni a tím podněcoval ke vzpouře, kterou podle StB pak skutečně naplánoval. Velitel věznice Šafarčík spolu s několika kumpány na mladého dozorce ušili boudu. Petelík se „hodil“ pro hlavní roli v připravovaném vykonstruovaném soudním tyátru.

Ten se konal v roce 1950 a skončil tragicky. Komunisté usvědčili nevinného Petelíka, že vymyslel s Píkou a pak s vězni – lidoveckým poslancem Stanislavem Brojem a veteránem z 2. světové války René Černým vojenské spiknutí. Měli přepadnout zbrojnici, postřílet vedení věznice, osvobodit politické vězně a do Československa vpustit americkou armádu čekající na signál v západním Německu.

Ve skutečnosti podle svědectví politických vězňů Petelík patřil mezi dozorce, kteří nosili odsouzeným cigarety, vynášeli motáky, choval se sice jako famfarón, ale i jako slušný člověk.

Někdejší politický vězeň, katolický kněz Antonín Huvar na něj vzpomínal: „Petelík byl frajírek. Chodil k nám na hromadnou celu a předváděl se, že všechno ví. Tvrdil, že režim brzo praskne a osvobodí nás. Nosil cigarety, dopisy, ale bral za to peníze od příbuzných. Na to dojel, jeho velitelé ho pozorovali, možná si někdo stěžoval. Doznání z něj vymlátili,“ vypráví Antonín Huvar.

Petelík údajně zvedl na dvoře nedopalek Píkovi cigarety, aby ho jako relikvii předal generálovým pozůstalým. Toho si všimli jeho kolegové a některý ho udal. Aspoň tak zní tradovaná legenda, která má částečné opodstatnění i v archivních spisech. Vajgl podle estébáků dokazoval jeho flagrantní porušování vězeňských pravidel a jeho náklonnost k „západním imperialistům.“

Za hlavní důkaz proti Petelíkovi posloužil klíček od zbrojnice nalezený v jeho zaměstnanecké skříňce. Historici se domnívají, že mu byl podstrčen. Všechny tři: Petelíka, Boje a Černého 23. května 1950 popravili na pankráckém dvoře tentokrát už v půl šesté ráno.

Podle svědectví vězňů, Petelíka mučili, na šibenici ho prý museli vynést, nepostavil se na nohy. Poslední slova prý zlomený dozorce ustrašeně vzlykal – v úředním záznamu stojí: „Děkuji svému právnímu obhájci za obhajobu, pozdravuji rodinu a děti, vzpomínám matky, děkuji soudu a prosím kolegy, aby mi odpustili, že jsem se proti nim prohřešil.“

Těsně před smrtí Petelík údajně zvolal: „Sbohem ženo a děti, odpuštění kamarádi, že jsem vám udělal takovou hanbu – sbohem.“ Škrcení trvalo dvě minuty, pak, jak se uvádí v Zápisu o výkonu poprav, konstatoval mistr popravčí konec exekuce.

Je to podivné poselství v posledních vteřinách života, protože Čeněk Petelík musel vědět, že to, co se děje, je prachobyčejná vražda. Proč by pod oprátkou prosil kolegy a kamarády o odpuštění?

Můžeme rozvíjet teorii, že Petelík žádal o odpuštění ty, které dostal během výslechů do maléru, že se styděl. Ale proč by pak děkoval soudu? Je možné, že i v posledních minutách života doufal, že přijde z vyšších míst milost. Pod šibenici kráčel ze tří popravovaných jako první.

Voják a politik pod šibenicí prosili Boha a a volali vrahové!

Hned po Petelíkovi šel na šibenici starší muž, sedlák, poslanec za lidovou stranu, toho času mukl a odsouzenec na smrt Stanislav Broj, muž ostrých rysů a pevného postoje.

Na dotaz popravčího, jaké je jeho poslední přání, podle zápisu prohlašuje: „Chci jen prosit Boha, aby vám tuto vraždu odpustil. Vím, že umírám proto, že jsem chtěl mít svobodné zemědělce ve svobodné zemi. Oni také budou!“

Těsně před smrtí Broj, zvolal: „Moje děti, odkazuji vás ochraně Boží a Panny Marie, ženu také. Nechť žije svobodné Československo.“ Minutu poté je „Kozina“, jak se chodskému lidoveckému poslanci v kriminále přezdívalo, zavražděn.

Jako třetí nastupuje pod šibenici René Černý, pohublý svalovec, atlet, prvorepublikový důstojník čs. armády, bojovník ze západní fronty. Jeho slova jsou také jiná než ta Petelíkova: „Chci vám říci, že jste mne odsoudili pro nic a že je to vyložená vražda. To říkám pod šibenicí. Tady bych vám řekl, že jsem něco udělal, ale já nic neudělal. A vám, pane státní prokurátore, mnoho štěstí nepokvete.“

Úplně poslední slovo těsně před popravou v 6 hodin a 14 minut Černý snad zakřičel, protože úředník v třístránkovém zápisu o popravě udělal jeden jediný vykřičník – za Černého zoufalým: „Vrahové!“

Radiodokument