Poslední noc posledního cara (1997)

Přidal: Přemek |

Září 15, 2005

Edvard Radzinskij. Hra o obětech bolševické revoluce. Přeložili Jiří a Růžena Seydlerovi. Rozhlasová úprava Lída Engelová a Jaroslav Someš. Stereofonní scénář Jiří Furman. Scénická hudba Petr Mandel. Dramaturg Hynek Pekárek. Režie Lída Engelová.

Osoby a obsazení: Mikuláš Alexandrovič Romanov (Viktor Preiss), Alexandra Fjodorovna Romanovová (Helena Friedrichová), Fjodor Lukojanov (Jan Hartl), Jakov Michajlovič Jurovskij (Ladislav Mrkvička), Jevgenij Sergejevič Botkin (Jaroslav Someš), mladík (Jan Szymik), sestra v nemocnici (Jitka Žídková), komentátor (Vladimír Fišer). Dále účinkují Jana Kamarádová, Anna Kamarádová a Alžběta Svobodová.

Natočeno v roce 1997 (79 min). Repríza 11. 7. 2009 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.) v cyklu Rozhlasové jeviště; 17. 7. 2018 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h) v cyklu Současná hra.

Lit.: Venclová, Renata: Edvard Radzinskij: Poslední noc posledního cara. In web ČRo 3 Vltava, 17. červenec 2018 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Poslední okamžiky posledních Romanovců. Hru Edvarda Radzinského o obětech bolševické revoluce nastudovala v roce 1997 režisérka Lída Engelová, která do hlavních rolí obsadila Jana Hartla, Ladislava Mrkvičku, Viktora Preisse a Helenu Friedrichovou. Uvádíme v roce 100. výročí jekatěrinburgských událostí. Poslouchejte on-line do 23. července 2018.

Od samého začátku stála myšlenka ruské revoluce na přesvědčení o nutnosti zabít cara. Pro revolucionáře a nihilisty představovala smrt cara mezník, po jehož překročení už pro ruskou společnost nebude cesty zpět. Anarchista Něčajev (podle kterého napsal Dostojevskij postavu Petra Verchovenského v románu Běsi) prý na otázku, koho je nutné odstranit, odpovídal: „Celou ektiňu“. Tím myslel celou carskou rodinu, ektiňa je totiž modlitba, při které se vyjmenovávají všichni její členové.

Na cara Alexandra II. bylo za dobu jeho vlády spácháno celkem sedm atentátů, poslední v roce 1881 se mu stal osudný. Ale až bolševici dostali po převratu v roce 1917 do rukou celou carskou rodinu Alexandrova vnuka Mikuláše II. a po několikaměsíční internaci cara, jeho ženu a pět dětí v červenci 1918 bez soudu popravili.

Hrůzný průběh noci z 16. na 17. července 1918 připomíná hra ruského spisovatele a dramatika Edvarda Radzinského Poslední noc posledního cara. Věnoval se v ní nejen „posledním okamžikům posledních Romanovců“, ale také spekulacím o tom, jestli masakr ve sklepení Ipatjěvského domu v Jekatěrinburgu mohl někdo z carské rodiny přežít. V době, kdy Radzinskij hru psal, nebyly ještě nalezeny a identifikovány ostatky všech obětí. To se stalo až v roce 2007, kdy byla nalezena poslední dvě těla.

Ostatky většiny členů carské rodiny a jejich služebnictva byly nalezeny v květnu 1979 amatérskými nadšenci, objev byl ale uchován v tajnosti až do rozpadu SSSR. Exhumovány byly v červnu 1991. V průběhu vyšetřování trestného činu, které vedla Prokuratura Ruské federace, byli Romanovci identifikováni. Vzorky DNA také potvrdily příbuzenský vztah s princem Filipem, vévodou z Edinburghu (je vnukem carevniny starší sestry), manželem britské královny Alžběty II. Dvě chybějící oběti, ostatky careviče Alexeje a jeho sestry Marie, byly v roce 1918 kvůli zmatení stop zahrabány zvlášť, aby po jejich případném objevení nebylo hned jasné, že jde o carskou rodinu a její služebníky. Těla Alexeje a Marie byla objevena až v roce 2007 – nedaleko nálezu pozůstatků ostatních.

Edvard Stanislavovič Radzinskij (*1936) ruský dramatik, spisovatel a historik, autor několika knih o významných osobnostech ruských dějin. V devadesátých letech minulého století začal Radzinský psát populární vědecké práce o tragických obdobích ruské a světové historie, o slavných historických osobnostech. Tak vznikly knihy o Rasputinovi, Stalinovi a také o posledním ruském caru Mikulášovi II. Jako dramatik se u nás Radzinskij prosadil už před listopadem 89 zásluhou volné trilogie Lunin aneb Smrt Žaka v přítomnosti Pána, Divadlo za časů Nerona a Seneky a Hovory se Sókratem. (…)

Lit.: Bojda, Tomáš: Sto let od konce carismu v Rusku. In web RadioDock, 14. 7. 2018 (recenze). – Cit.: Letní prázdniny přinášejí v roce výročních osmiček několik významných výročí či jubilejních oslav. Kromě devadesátých narozenin dramatika a prozaika Pavla Kohouta si připomínáme také nedožitou stovku švédského filmového mága Ingmara Bergmana. Sto let zároveň uplynulo od zavraždění posledního ruského cara Mikuláše II., jehož osud literárně zpracoval význačný ruský spisovatel a historik Edvard Radzinskij ve svém románu Poslední car: Zavraždění Mikuláše II. a jeho rodiny. Radzinského prózu pro rozhlas upravil Jaroslav Someš a Lída Engelová, která se stala zároveň režisérkou inscenace Poslední noc posledního cara. Nahrávku z roku 1997 reprízuje Vltava v úterý 17. července, tedy přesně v den stého výročí carovy smrti.

Edvard Radzinskij si získal renomé jako autor historicky laděných próz vycházejících z ruských dějin. Mimo faktograficky přesného svědectví o pádu carismu v Rusku Radzinskij publikoval také biografické portréty Stalina (1997) Rasputina (2001) nebo cara Alexandra II. (2005). Českému rozhlasovému publiku Radzinského představil Jiří Horčička, který v roce 1987 režíroval inscenaci Lunin aneb Smrt Žáka v přítomnost Pána, v níž se velké příležitosti dostalo zejména Eduardu Cupákovi v titulní roli Lunina. Radzinskij svými politicky angažovanými spisy dodnes sbírá celosvětové uznání, je držitelem několika mezinárodních ocenění.

Inscenace Poslední noc posledního cara rekonstruuje násilné převzetí moci bolševiků v Rusku. Car Mikuláš Alexandrovič Romanov byl spolu s carevnou Alexandrou Fjodorovnou i pěti dětmi nejprve odvezen do uralského Jekatěrinburgu, následně zde poté s celou rodinou zastřelen. Režisérka Engelová se soustředila zejména na detailní vybudování plastické atmosféry strachu, hrozby, napětí a blízké smrti. Koncentrace výrazových prostředků vyniká v komponovaném prostoru stísněného sklepení, kde carská rodina čeká na rozhodnutí nad svým osudem. Špičkové herecké obsazení zkušených rozhlasových herců přispělo k niterné kresbě charakterů, které se nerozehrávají do větších oblouků, zato o to naléhavěji zpřítomňují psychofyzický stav obětí i pachatelů. Car Mikuláš je v podání Viktora Preisse do posledních chvil důstojným mužem. Preissův jemně odstíněný projev stojí na pečlivé artikulaci i mistrně zvládnuté práci s dechem, carevna Heleny Friedrichové je naopak živočišnější, emočně rozmanitější. V kontrastu k oběma stojí čekisté Fjodor Lukojanov Jana Hartla a Jakov Jurovskij Ladislava Mrkvičky, postavy nervní, kterým oběma herci vkládají výrazovou dynamiku i intonační naléhavost. Právě Jurovskij se stal vrahem cara, careviče Alexeje i dcery Taťány.

Engelové režie, v níž vynikají hlasové dispozice interpretů, udržuje kromě úvodního a závěrečného sborového nápěvu kompaktní rámec komorní herecké inscenace, zdánlivě strohé ve využívání zvukových vrstev, které však nahrazují interpretační kvality herců a nosnost tragického příběhu. Brutalitu vývoje ruských dějin dokládají slova komentátora (Vladimír Fišer), jenž na závěr připomíná, že „všichni vedoucí činitelé Uralu, kteří podepsali rozsudek smrti carské rodiny, byli zastřeleni ve stalinských lágrech. Všichni, kteří zločin spáchali, zemřeli ve své posteli, jak o to prosil Boha poslední car…“

Rozhlasové hry