Jaromír Ptáček (1925 – 2003)

Jaromír Ptáček jako vysoce senzitivní osobnost s bohatou imaginací byl po celý svůj zralý život, jako vnímatel i jako tvůrce, spjat s uměním. Ačkoliv byl bytostně svázán s rozhlasovým médiem, svou tvůrčí aktivitu započal těsně po válce jako grafik, tvůrce knižních obálek. Vystudoval obor estetika – divadelní věda na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, doktorát získal v r. 1952. Vzápětí nastoupil do Čs. rozhlasu v Praze, kde působil postupně jako dramaturg a vedoucí oddělení Divadla u mikrofonu (1952–1954), dramaturg redakce rozhlasových her (1954–1959, 1963–1977), vedoucí redakce rozhlasových her (1962–1963), dramaturg rozhlasových seriálů (1977–1985), dramaturg HRLDV (1990–1991) a Audiostudia (1991–1993). Jako dramaturg Filmového studia Barrandov pracoval v letech 1959–1962.

Ptáčkova rozhlasová dráha začíná rokem 1952 vstupem do oddělení Divadla u mikrofonu. DUM se pokoušelo nahradit po sovětském vzoru původní rozhlasovou hru přejímáním divadelních inscenací – v rozporu s naší dřívější úspěšnou praxí i zvyklostmi evropskými. Byl to právě J. Ptáček, kdo významným činem pomohl dostat se z tohoto neblahého sevření. Rázným tvůrčím vkladem při dramatizaci románu M. Pujmanové Lidé na křižovatce Kazmar-Šaty-Jafeta (1960, režie J. Horčička) pomohl rozbít navyklá schémata dramatizačních postupů. Navázal tak na originální, o dva roky starší zakladatelskou dramatizaci Čapkovy Války s mloky (1958, J. Strejčková – J. Horčička).

Šedesátá léta jsou obdobím prudkého rozvoje původní české rozhlasové hry, o nějž se zasloužili všichni dramaturgové v Praze a Brně. Pro J. Ptáčka je to nejplodnější tvůrčí údobí. Vznikly jeho původní rozhlasové hry Dívej se k černému nebi (1964), Před prahem ticha, Pláč pro pana Jeremiáše, A kdo by chtěl opustit město babylonské (všechny 1967) a další. Mají zhruba shodné téma – zejména psychické důsledky, jež stíhají jedince v obklíčení mocí a pod diktátem společnosti. Vstupujeme do atmosféry existenciální tísně člověka v ohrožení, nenacházejícího porozumění ani odpovědi na svá tázání. Autor potlačil dramatický děj a popisné vnější jednání. Téma hry je vyjadřováno vnitřním životem postav, proudem vědomí jednotlivce a jeho myšlenkovým činem. Ptáček zde mísí dramatické, epické a především lyrické prvky. Významné místo určuje vnitřnímu monologu. Rozbíjí kauzalitu a časovou následnost. Impulzy svých učitelů (mimo jiné Kafka, Beckett, Joyce, Proust, němečtí představitelé „snové“ rozhlasové dramatiky Eich, Aichingerová, Bachmannová, z našich Linhartová) přetvořil po svém, a vytvořil tak osobitou podobu původní rozhlasové hry, jež nemá napodobitele. Dvanáct Ptáčkových rozhlasových her bylo uvedeno v Západoněmeckém rozhlase v Kolíně nad Rýnem.

Jako dramaturg oslovoval Ptáček především autory, kteří mu byli blízcí uměleckým názorem nebo zastávali kritický postoj k tehdejším politickým a společenským deformitám (např. E. Valenta, K. Bednář, L. Smoček, K. Tachovský, M. Uhde, Z. Urbánek, K. Šiktanc, R. Ráž, K. Cop). V tomto období vznikla mj. Vyskočilova Cesta do Úbic, která zvítězila r. 1967 v mezinárodní soutěži Praha-Záhřeb-Varšava, nebo absurdní hra Václava Havla Anděl strážný (1968).

V normalizačních rozhlasových poměrech se Ptáčkův akční rádius podstatně zmenšil. Některé z jeho nových už natočených prací nebyly vůbec vysílány, starší smazány. Únikem z nepohody mu bylo výtvarno. Začal zhotovovat kresebné kompozice kolem otisků palce, dlaně a chodidla (část kartonů byla vystavena při posmrtném křtu knižního souboru třinácti Ptáčkových her v Divadelním ústavu). Jako člen oddělení rozhlasových seriálů se podílel dramaturgicky i autorsky na vzniku příběhů posluchačsky úspěšného seriálu Jak se máte, Vondrovi?, své dřívější estetické představy tu však už uplatnit nemohl. Určitým vzkříšením bylo pro Ptáčka v letech 1991–1993 působení v rozhlasovém Audiostudiu, jež mělo redakcím poskytovat literární, dramatické a hudební experimenty. Ptáček tu kromě svojí hry Bez názvu (1993) uvedl díla F. Peroutky, J. Koláře nebo V.Linhartové.