Jaroslav Hurt (1877 – 1959)

Přidal: Přemek |

Říjen 26, 2006

(*30.12.1877 Přerov, + 15.4.1959 Tábor)

Herec, režisér, pedagog a ředitel. Pocházel z herecké rodiny (syn herce a divadelního ředitele Jana Hurta, bratr herce, divadelního ředitele a výtvarníka Josefa Hurta, manžel zpěvačky Vlasty Loukotkové). Gymnaziální studia v Jindřichově Hradci přerušil Jaroslav Hurt v sextě a odešel v roce 1893 k otci, tehdy řediteli Divadla a Arény u Deutschů, kde pracoval jako nápověda a divadelní technik. Školil se přitom soukromě u Josefa Šmahy.

Herecké zkušenosti získával sedm let u řady divadelních společností (Kokošková, Dobrovolný, Choděra, Štětka, Chmelenský, Drobný, Hanuš), než zakotvil na dvě sezóny v divadle v Plzni (1904-06), odkud byl zásluhou režiséra Jaroslava Kvapila angažován do Národního divadla v Praze jako herec a režisér (1906 – 1925) a po Kvapilově odchodu převzal vedení činohry (1919-21). V Shakespearovském cyklu (1916) v Národním divadle byl tiskem nejvíce chválen jeho Jago (Othello) a Polonius (Hamlet), z dalších rolí je třeba připomenout Vodníka Ivana v Jiráskově Lucerně (1905 – nehrál premiéru), od roku 1910 hrál mnohokrát Vojnara v Jiráskově Vojnarce a mnoho dalších rolí. Jaroslav Hurt patřil ke kvapilovské herecké generaci vyznávající psychologický realismus. Měl rád ostrost mířící až k sarkastickému výsměchu. Jeho osobitost spočívala v mimické kázni, úsporném, pevném gestu a v typicky řezané, téměř křečovitě precizní artikulaci. V roce 1922 se postavil v Národním divadle do čela tažení Klubu sólistů činohry proti novému šéfovi K.H.Hilarovi: „Herci nedovoluje se již hráti přirozeně, ač vlastně přece divadlo je život, a režie našich předních scén ocitají se v rukou dostudovaných i nedostudovaných doktorů. Jednostranné pěstování výstředních směrů v repertoáru i v režii je proti vkusu, jaký má konzervativní část obecenstva ND.“ Po nástupu Hilara se vzdal funkce šéfa činohry a pro neshody s Hilarem nakonec v roce 1925 z Národního divadla odšešel. Do Národního divadla se ještě vrací jako host v letech 1943 a 1956 jako Lízal v Maryše a v roce 1951 jako Vojnar.

V roce 1927 přijat jako první stálý režisér rozhlasové činohry Radiojournalu, kde již od roku 1925 získával zkušenosti jako hostující režisér. Od roku 1932 byl šéfrežisérem. Do vysílání vstoupil poprvé v listopadu 1925 přednesem role z Moliérova Misantropa. Již od svých prvních režijních kroků se snažil dokázat, že činoherní děj v rozhlase je možné realizovat i bez vizuálního kontaktu, pouze v auditivní rovině. Absence vizuálního vjemu ovšem měla být, podle tehdejších dramaturgických a režijních představ, v rozhlasovém vysílání doplněna všude tam, kde to bylo možné, zvukovými efekty, které dokreslí děj, atmosféru, postavy atd. charakteristickými a charakterizujícími zvuky. V další fázi své režijní práce se snažil nalézt specifiku rozhlasové dramatické tvorby zejména v patosu hereckého výrazu, který se mohl dobře uplatnit zejména v melodramatu, v kombinaci klasické hudby s klasickým textem. V jeho režii proto uvedl rozhlas náročné melodrama Jaroslava Vrchlického a Zdeňka Fibicha Námluvy Pelopovy, které dramaturgicky upravil Miloš Kareš (leden 1928). Do důchodu odešel Jaroslav Hurt v roce 1939.

Před koncem války se stal Jaroslav Hurt na krátký čas ředitelem Divadla práce, přejmenovaného po roce 1945 na Revoluční scénu (v Komorním divadle). Po jejím zrušení nastoupil v roce 1945 jako umělecký ředitel a šéf činohry v Českých Budějovicích, kde působil do roku 1950.

Jaroslav Hurt byl také profesorem na dramatickém oddělení pražské konzervatoře (1919-27 – mezi jeho studenty patřil Ladislav Boháč, Marie Glázrová, Otomar Korbelář, Miloš Nedbal, Jan Pivec, František Salzer, Světla Svozilová a další) a lektorem řečnictví na právnické fakultě UK (1926-34).

Jaroslav Hurt je autorem knihy Řečnictví v teorii a praxi (1939).

Režíroval a hrál v němých filmech Falešný hráč (1913) a Stavitel chrámu (1919), dále hrál ve filmech Dáma s barzojem (1912), Rozvedená paní (1913), Šílený lékař (1920), Pražský flamendr (1926), Modche a Rezi (1926), Pantáta Bezoušek (1926), Peníze nebo život (1932), Osudná chvíle (1935).

Autoři, režiséři, interpreti