František Pavlíček (1923-2004)

Přidal: Přemek |

Listopad 14, 2011

František Pavlíček – * 20. 11. 1923, Lukov (u Zlína) – † 29. 9. 2004, Praha

Autor divadelních her pro děti i dospělé, rozhlasový, televizní a filmový scenárista a dramaturg
Otec byl zedníkem, matka v domácnosti. Dětství a dospívání Pavlíček prožil v rodišti. Po maturitě na reálném gymnáziu v Holešově (1943) pracoval až do konce války jako lesní dělník a praktikant v lukovském polesí. Od 1945 studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy slovanské literatury a estetiku; PhDr. 1952 prací Život a dílo Simeona Karla Macháčka. Již během studia pracoval jako dramaturg Čs. rozhlasu v Českých Budějovicích (1947–52), po jeho ukončení působil jako vedoucí vysílání pro děti a mládež Čs. rozhlasu v Praze a na přelomu 1955–56 krátce jako dramaturg v Čs. televizi. Od 1956 byl zaměstnán ve Filmovém studiu Barrandov jako dramaturg a scenárista. Od 1965 do dubna 1970, kdy byl z politických důvodů odvolán, zastával funkci uměleckého ředitele Divadla na Vinohradech. 1959–61 byl tajemníkem Svazu československých dramatických umělců, 1968–69 členem ÚV KSČ. V 70. letech pracoval v různých dělnických profesích (skladník, pomocný dělník, domovník apod.), později odešel do důchodu. V lednu 1977, několik dní po podpisu Charty 77, byl spolu s Otou Ornestem, Jiřím Ledererem a Václavem Havlem zatčen, dva měsíce vězněn a v roce 1978 odsouzen na sedmnáct měsíců s podmínečným odkladem na tři roky. 1990 byl jmenován ústředním ředitelem Čs. rozhlasu, od 1992 byl opět v důchodu.
Přispíval do Čs. rozhlasu, Divadla, Divadelních novin, Zlatého máje, Čs. loutkáře, Literárních novin, Časopisu Moravského muzea aj., v 80. letech se podílel na redakci samizdatového sborníku O divadle a kulturní rubriky Lidových novin, publikoval také v měsíčníku Obsah a v ročenkách Z Obsahu (1985–89). Některé Pavlíčkovy práce vyšly v samizdatových edicích, především v Petlici, odkud je později přebírala i Krameriova expedice: Dávno, dávno již tomu (drama, 1979), Chvála prostopášnosti (drama, 1980) a Konec patriarchátu (vzpomínky, 1987). Přispěl i do samizdatových sborníků Československý fejeton/fejtón 1975–76 a 1977–78 (Petlice 1976 a 1978), Hlasy nad rukopisem Českého snáře (1981), Danny je náš (Petlice 1984) a Nezabiješ! Neublížíš! Porozumíš…! (Mírový klub Johna Lennona 1989). Je autorem několika desítek rozhlasových her, dramatizací, úprav a pásem: Trosečník (1944), Muži v offsidu (1946, podle Karla Poláčka), Nepřítel lidu (1946, podle Henrika Ibsena), Dar sv. Floriana (1947, podle Karla Matěje Čapka Choda), Ahasver (1947), Aristofanes píše tragédii (1947), Ve znamení ticha (1947), Skaláci (1947, podle Aloise Jiráska), Podivné přátelství herce Jesenia (1948, podle Ivana Olbrachta), Píseň o traktoru (1949, podle Julia Fučíka), Mistr Kampanus (1950, podle Zikmunda Wintra), Zpěvy domova (1950), Tři volavčí pera (pro děti, 1952), Čapajev (1953, podle Dmitrije Andrejeviče Furmanova), Leonidas žije (1953), Divá Bára (1955, podle Boženy Němcové), Pohádka o princezně a sedmi bohatýrech (1955, podle Alexandra Sergejeviče Puškina), Slavík (1957, podle Hanse Christiana Andersena), Hadí kůže (pro děti, 1957), Tři zlaté vlasy děda Vševěda (1958, podle Karla Jaromíra Erbena), Černá vlajka (1958), Zapomenutý čert (1959, podle Jana Drdy), Jak princezna hádala, až prohádala (1959, podle Jana Drdy), Šťastný princ (1959, podle Oscara Wilda), Nad zelenou tůní (1959, vyprávění o Jiřím Mahenovi), Zlaté kapradí (1961, podle Jana Drdy), Bajaja (1962, podle Boženy Němcové), Život a dílo skladatele Foltýna (1963, podle Karla Čapka), Pohádka loupežnická (1964, podle Karla Čapka), Mlynářův student (1965, podle Jiřího Mahena), Tyrkysová uzda (1967), Pohádka od Stříbrné řeky (1968), Sněhurka ze Županovic (1970), Rytíř don Quijote (1972, podle Miguela de Cervantese), Ten chytrák Nasredin (1992), Třetí výstřel (1992, podle Vladislava Vančury), Tom Jones (seriál, 1994, podle Henryho Fieldinga), Hlava Medusy (pro děti, 1994), Odysseus (3 díly, 1994), Šípková Růženka (pro děti, 1994), Lasička (1995), Křesadlo (1995, podle Hanse Christiana Andersena), Nesmrtelný Achilleus (seriál, 1995), Něžná je noc (seriál, 1996, podle Francise Scotta Fitzgeralda), Sága rodu Forsytů (12 dílů, 1999, podle Johna Galsworthyho), Svatojánské vřesy (2001) aj. V 70. a 80. letech byly Pavlíčkovy rozhlasové hry vysílány pod jmény Aleny Břízové (Bratr Žak, 1973, podle Ivana Olbrachta), Heleny Vernerové (Newtonův mozek, 1973, podle Jakuba Arbese; Babí léto na Modré vodě, 1979; Velká kočičí pohádka, 1989, podle Karla Čapka; Zas kvete střemcha, 1981; Míjení, 1983; Sněhová královna, 1985, podle Hanse Christiana Andersena; Stopy ve sněhu, 1985, podle Konstantina Paustovského; Stín, 1986, podle Hanse Christiana Andersena; Měsíčkův synáček, 1987, podle Jiřího Mahena; Deštivé svítání, 1988, podle Konstantina Paustovského; Adonisův návrat, 1989), Darii Kořené (Slunce pro Libuňku, 1980; Stříbrná volavka, 1982; Svatební koláč, 1984; Čertův mlýn, 1986, podle Boženy Němcové; Amor a Psýché, 1987; Princezna se zlatou hvězdou na čele, podle Boženy Němcové), Marie Brožové (Pastýřka a kominíček, 1981, podle Hanse Christiana Andersena; Hrášek pro princeznu, 1982, podle Hanse Christiana Andersena; Pohádka tulácká, 1982, podle Karla Čapka; O té sani z Vojtěšské ulice, 1982, podle Karla Čapka; Statečný cínový vojáček, 1983, podle Hanse Christiana Andersena; Psí pohádka, 1985, podle Karla Čapka; Zlatý vrch, 1988, podle Boženy Němcové; Pohádka pošťácká, 1989, podle Karla Čapka), Pavly Plockové (Pohádka ze sněhových vloček, 1983; Moudrý zlatník, 1986, podle Boženy Němcové; O princezně solimánské, 1987, podle Karla Čapka; Orfeova píseň, 1988; Císařovy nové šaty, podle Hanse Christiana Andersena), Boženy Šimerové (Paní Bohdana, 1986, podle Jaromíra Johna; Plavci na Sázavě, 1987, podle Jana Morávka) a Evy Košlerové (Marco Polo, 1989).