Igor Bareš (1966)
Igor Bareš: Představuji si smrt v nejživějších barvách /rozhovor/
Máte při všech svých aktivitách vůbec čas na osobní život?
Všechno, co chci, tedy pracovní záležitosti, stihnu. Je pravda, že jsem už třikrát odmítl hostování ve Švandově divadle, to ale bylo proto, že bych to všechno organizačně nedal dohromady. V současné době mám asi osmnáct představení měsíčně. Když to slyší někdo, kdo hraje třeba třicetkrát, tak se možná pousměje; u mě je ale situace komplikovanější, protože jsem stále ještě tak trochu rozkročen mezi Prahou a Brnem. A jelikož neřídím auto, jsou moje přesuny zpomalené a limitované Českými drahami. Snažím se tedy stihnout pokud možno všechno; je ale pravda, že na osobní život mi už příliš času nezbývá. Pokud nějaký mám, snažím se jet za dcerou, která vyrůstá u Boskovic. Nějaký čas je nutné věnovat i rodné Olomouci, kam se stále rád vracím a kde se cítím jako doma.
Chybí vám, že nevychováváte svoji dceru?
Ano. Je mi líto, že s ní nemohu být častěji a podílet se intenzivněji na vývoji její osobnosti. Bohužel jsem byl, jak říkám, od rodiny odejit; myslím si ale, že dcera je v dobrých rukou, že se na celou věc dívá docela v pohodě.
Jak si Olomoučák zvyká na Prahu?
Těžko. Nějaký čas už tu sice trávím, stále jsem si ale nezvykl. Stejně jako jsem si za patnáct let nezvykl na Brno.
Přesto: přesouvá se těžiště vašeho rozkročení více do Prahy?
Příští rok limituje skutečnost, že by se na konci června mělo točit pokračování seriálu Pojišťovna Štěstí. Následujících deset měsíců tedy budu v Praze trávit většinu času. Od září bych měl být navíc zaměstnán v pražském Národním divadle. Toto angažmá se možná stane mojí pevnější pupeční šňůrou, která mě s Prahou bude spojovat.
Přitom jste prohlásil, že už i Brno je na vás velké město a že vás to táhne spíš do té Olomouce.
Je to tak, ale bohužel člověk, který se živí divadlem, se na oblasti uživí obtížně, pokud nemá vedlejší příležitosti, jako jsou dabing, rozhlas, televize a film. A je jasné, že ty vedlejší příležitosti jsou ve větších městech. I když – není to pravda beze zbytku. Vzpomínám si na starou garnituru olomouckého divadla (zmínil bych třeba Františka Řeháka), jejíž herci byli poměrně známí i z českých filmů. Celý svůj život prožili v olomouckém divadle a když je film potřeboval, tak si je z té Olomouce přivezli. Nevím ale, jestli to tak funguje i v současné době.
Jak jsou na tom v tomto ohledu herci z Brna?
Kdysi mi někdo říkal, že pokud se člověk chce stát známějším a populárnějším, vede jediná cesta přes Prahu. Já jsem tomu nikdy moc nevěřil, protože jsem byl v angažmá s pány Karlíkem, Lakomým a Dufkem, jejichž jména i obličeje jsou mediálně poměrně známé. V Praze je to ale opravdu asi snazší. I když – na druhé straně – jsem v tady už dost dlouho a zdejší rozhlas ani dabing si mě zatím moc nevšímají. Zřejmě mě mají stále spojeného s Brnem, kde těchto vazeb ještě pár mám.
Vaše působení v brněnském rozhlase je ale časté a úspěšné.
Je pravda, že v brněnském studiu jsem měl a mám spoustu příležitostí a doufám, že ještě mít budu. Možná nejznámější z nich je seriál Toulky českou minulostí.
Souvisí přijetí nabídky na jeho načítání s vaší zálibou v historii?
Toulky českou minulostí se začaly točit beze mě. Já jsem se ale v brněnském rozhlase znal s panem režisérem Ostrým a panem redaktorem Veselým, a jednou jsem jim zčásti žertem a zčásti vážně řekl, že bych u toho chtěl také být. Tak jsem se do kolektivu Toulek víceméně vnutil, od nějakého pětasedmdesátého dílu. Věřte mi ale, že to nebylo ze zištných důvodů, vždyť v rozhlase si člověk příliš nevydělá.
Toulky českou minulostí ale nejsou vaší jedinou rozhlasovou aktivitou!
S panem Veselým jsme toho udělali víc. Například seriál Umbrografie aneb Strašidlopis. Zatím jsme natočili asi osmdesát dílů – každý z nich je věnován určitému strašidlu, jeho charakteristice a příhodám. Další seriál se jmenuje Právě jsem se vrátil z hradu. Ten vznikl na základě našich rozhovorů před natáčením jiných pořadů a každý díl je věnován jednomu památkovému objektu, jeho historii a pověstem. Právě teď se začal natáčet seriál Kterak…, ten je inspirovaný stejnojmennou knížkou pana Veselého s podtitulem Průvodce po slavných a neslavných místech naší historie.
V rozhlase jste tedy jako doma!
Dá se to tak říct. Jak už jsem řekl, tahle práce se rozhodně nedá dělat kvůli penězům; člověk se ale v hezké atmosféře dozví spoustu nových věcí. Já jsem byl do rozhlasu přizván už za studií, uvedli mě tam paní Řehořová, pan Kozák a pan Dufek a taky mě opravdu vycvičili. A musím se pochlubit: podařilo se mi v rozhlase prosadit pár věcí, o kterých jsem byl přesvědčen, že mají smysl. Třeba povídky Ivana Sergejeviče Turgeněva nebo Edgara Allana Poea. Než nějaký návrh někdo přijme a pak natočí a odvysílá, trvá to déle, ovšem stojí to za to! Jenom mě mrzí, že v brněnském rozhlase v poslední době nevznikají žádné nové hry.
Za vším hledej peníze!
Jistě. A netýká se to jenom rádia – vezměte si, kolik lidí dnes chodí do kina! Chápu boom videa a DVD, ale když vám v Ostravě přijde na premiéru filmu půl sálu, tak je to smutné. A kin ubývá. V Olomouci byla řada biografů, zbyly dva. A třeba film Krev zmizelého vůbec neměl v Olomouci slavnostní premiéru.
Když jsme u toho: kritiky filmu Krev zmizelého v českých médiích vesměs nebyly příznivé.
Ten film je nadčasový: teprve čas prověří jeho kvalitu a ukáže se, jestli je dobrý nebo ne. Já si myslím si, že to je film, na který se hned tak nezapomene. A bylo by dobré, kdyby si diváci udělali čas a shlédli tohle dílo ve čtyřdílné televizní podobě. Každý z těch dílů má sedmdesát minut a je věnován určitému historickému období. Dohromady to tedy činí dvěstěosmdesát minut. Film pro kina má ale pouhé dvě a čtvrt hodiny, takže se tam nemohlo dostat všechno, co Vladimír Körner napsal a Milan Cieslar natočil; tím pádem v některých chvílích trochu unikají souvislosti. V seriálu se ale vše vysvětlí.
Ví se o vašich cestách po historických památkách a tajemných místech republiky. V sezoně se asi nikam nedostanete, že?
To vůbec ne. Pracuji od září do konce července a v tomhle období opravdu moc času nemám. Naštěstí mě čeká pár dnů volna o prázdninách, tak se asi rozjedu někam, kde jsem ještě nebyl.
Stále si z navštívených míst vozíte na památku kameny?
Ano a nejen kameny. Odvézt si kousek z místa, kde jsem byl, to je mým koníčkem. Tak mám třeba vodu z jezírka, které inspirovalo Antonína Dvořáka k napsání Rusalky, mám prsť z bojiště u Hradce Králové a také krytinu z rodného domku Klementa Gottwalda. Asi dvě stě dvacet šutrů jsem si přivezl z nejrůznějších zřícenin. Většinou je mám i popsané, jen pár jich je takových, s jejichž původem už si nejsem příliš jistý. Můj olomoucký domov je tak trochu i muzeem.
Máte i kámen z hradu Pernštejna. Dotkla se vás katastrofa, k níž tam nedávno došlo?
Já si o sobě myslím, že jsem docela cynický člověk. Když jsem ale četl zprávu o tom, co se na Pernštejně stalo, uvědomil jsem si, že mi dvakrát během čtení toho článku bylo docela do pláče. Možná jsem patriot a Moravu v sobě neustále preferuji. Pernštejn je unikátní gotický hrad, který nebyl zasažen renesančními a barokními přestavbami. Ta událost mě tedy zasáhla, dokonce jsem uvažoval o tom, že bych nějak finančně vypomohl. Později mě to ale přešlo – myslím si, že tohle je spíš věcí státu než jednotlivců.
Jak uchováváte vodu z Rusalčina jezírka?
V krásné nádobě, která je uzavřena korkovou zátkou a zalita voskem.
Ve filmu Sluneční stát je krásná scéna, kde s Oldřichem Navrátilem soupeříte o lepší načtení reklamy na novou firmu. Soupeřili jste v „ostravštině“ i ve skutečnosti?
Ne; během natáčení ale probíhaly jiné legrační „boje“. V té době se začaly vysílat seriály Náměstíčko a Pojišťovna Štěstí, tak jsme si vždycky sdělovali, který z jednotlivých dílů měl větší sledovanost. Všechno ale v humoru. A k tomu ostravskému dialektu: myslím si, že herec by měl mít citlivost i k různým nářečím. A já jsem to měl snazší i proto, že z Ostravy pochází můj celoživotní kamarád – přes něj jsem k tomuto městu měl blízko. Kromě toho jsem měl v Ostravě i jednu lásku.
Zkoušel jste si před natáčením mluvit „ostravsky“?
Ano, zkoušel a moje současná přítelkyně mi to rozmlouvala. Říkala, že pokud to budu dělat takhle, budu navýsost trapný. Snad to ale trapně nedopadlo; je ovšem pravda, že Oldovi Navrátilovi jsem jeho ostravskou mluvu věřil víc. Asi mu je ostravský dialekt bližší, ač je z Třebíče.
Ostraváci váš filmový dialekt přijali bez problémů?
To nemůžu posoudit, protože po ostravské premiéře jsem odjížděl ještě v noci do Prahy. Je ale pravda, že po premiéře v Praze mě v Balbínově poetické hospůdce, kde jsme pak měli slavnostní „pařák“, zastavil jakýsi člověk a řekl mi, že v tom filmu jsem největší Ostravák ze všech právě já.
Dovedete si představit, že byste učiteli svého dítěte vyhrožoval „rozbitím huby“, jako to děláte ve filmu?
Dovedu, přestože jsem celkem nekonfliktní člověk. Vždyť ten otec ve filmu měl v podstatě pravdu. Pokud učitel neumí naučit, je to chyba. Samozřejmě měl ten táta hledat v první řadě chybu u svého syna, teprve potom u učitele. Uvažování té postavy ale bylo takové, jak to napsali autoři filmu.
A dokážete si sebe sama představit jako učitele?
Proboha ne! V Brně mi nabízeli, abych učil na konzervatoři i na Janáčkově akademii. V mém případě by to ale vůbec nešlo. Jednak nemám pedagogické minimum, jednak nemám podobné ambice. Já bych budoucím hercům nemohl vysvětlovat, jak se má hrát; myslím si, že umělecká škola jako taková nemá význam. Sám jsem nastoupil na JAMU v roce 1984, propadl jsem a skončil v roce 1989. Těch pět let jsem od začátku považoval za ztracený čas. Nemyslím si totiž, že by bylo potřeba učit se věci do zásoby. Nás třeba učili rok lidový tanec, rok historický tanec, pak klasický… Když se tomu ale člověk nevěnuje dál, stejně všechno zapomene. V případě potřeby se pak takové věci naučí při zkouškách na jevišti. Jak jsem řekl: nepotřebuji se učit do zásoby. A vlastní herectví? To se vůbec nedá naučit, protože je věcí talentu, který lze pouze rozvíjet. A to já bych u posluchačů nedokázal zformulovat nebo předat.
Za jakých okolností byste vy, tedy Igor Bareš, dokázal někomu dát facku?
Musela by se mě nějaká situace opravdu dotknout. Nemám rád, když lidi lžou – to mi asi vštípila matka, která mě učila za žádných okolností nelhat. Samozřejmě je na místě zastávat se slabších – když člověk zaznamená křivdu, měl by se ozvat. Pakliže docházejí argumenty, je zapotřebí člověka odkázat do patřičných mezí.
Ve Slunečním státě a také v nové inscenaci Divadla Na zábradlí Pod modrým nebem tancujete. Tančíte rád?
Kdepak! Tancuji jenom tehdy, když musím. A tomu divadelnímu tanci na Zábradlí se možná ani nedá říkat tanec. Autor do textu napsal: ohýbají se, dělají směšné pohyby. Kdyby po mně někdo chtěl, abych zatancoval něco krásného co by se mělo líbit… to bych si připadal hodně trapně. Tenhle „tanec“ se líbit nemusí. Tam jde o pocit těch dvou tančících lidí, o to, jak vnímají vzájemnou sounáležitost a o radost, že – právě přes ten tanec – k sobě nalézají cestu. Tohle jsem schopen interpretovat; tango ani čardáš ale bravurně nezatančím.
Jak jste na tom se zpěvem?
Na JAMU jsem dostal svého učitele zpěvu, který mě podle klavíru učil intonovat. Říkal jsem mu, že to je zbytečné – odmalička mi totiž rodiče tvrdili, že nemám hudební sluch a zpívat neumím. On mi však tvrdil, že hudební sluch mám, že je ale zanedbaný. Během těch pěti let mě tedy škola tak trochu zpívat naučila. Jelikož to ale po mně od té doby divadlo nikdy nechtělo, tak nevím. Občas na mě přijde takové to country zpívání u kytary, na veřejnosti se ale tímhle směrem prezentovat nechci.
Ve Slunečním státu ale zpíváte, dokonce a la Elvis Presley…
Z této sekvence jsem měl opravdu strach. Na jednu stranu měla působit trapně, na druhou stranu to celé muselo mít nějakou formu. Tak jsem se párkrát podíval, jak se pohybují různí Elvisovi imitátoři. Nevím ale, jestli to dopadlo úspěšně. Na premiérách, které jsem absolvoval, trochu šum v sále u této scény byl, ale asi ne takový, jaký by měl být.
V tomto filmu hrají důležitou roli i česko-slovenské vztahy. Vy sám jste svůj první film natočil na Slovensku.
Ano, bylo to v roce 1988, ten film režíroval Július Jarábek, jmenoval se Mesto plné dáždnikov a na svoji dobu byl docela odvážný. Hrál jsem synka stranického funkcionáře, protihráčem mi byl Michal Dlouhý, oběma nám šlo o jednu ženskou. Příběh byl o přípravách nějaké komunistické oslavy a rudými prapory tam přikrývali rozbité náměstí v Banské Štiavnici.
Co vaše další setkávání se Slováky?
Řeknu vám něco, co jsem ještě novinářům nevyprávěl. Těsně po rozdělení republiky jsem v noci v Brně potkal dva Slováky. Byl jsem dost unavený a chtěl jen zažertovat. Zeptal jsem se jich, co dělají v Čechách a na Moravě, proč nejsou doma a hned jsem si sám odpověděl, co by vlastně dělali doma, když tam nic nemají, jenom Štúra a Jánošíka. No – byla to moje naprostá hloupost. Oni to samozřejmě jako žert nevzali a zlomili mi ruku. Byl jsem na operaci a ta ruka byla rok ochrnutá. Tak tohle bylo moje setkání se Slováky.
Po téhle historce otázka možná trochu divná: pokládáte se za Čechoslováka – bylo vám líto, že se Československo rozdělilo?
Víte, já se pokládám za člověka apolitického, v podstatě je mi jedno, jak to bylo a v podstatě je mi jedno, jak to je. Já jsem nikdy neměl ke Slovensku moc blízko, nejezdil jsem tam, nikdy jsem tam netrávil delší čas. Ten region mi tedy nestačil nějak zásadně přirůst k srdci. Kdyby odtrhli jižní Čechy nebo Orlické hory – to by pro mě bylo daleko citlivější. Říkal jsem si ale: proč se rozdělovat, když se Evropa sjednocuje?
Je Ostrava tak kosmopolitní město, jak ji ukazuje Sluneční stát?
Ano, je. Už historicky. Jezdilo se tam za prací jak z Česka, tak ze Slovenska, z Moravy i z Polska. V Ostravských dolech a hutích byla obrovská spousta pracovních příležitostí a ti, co práci neměli, jezdili do Ostravy. Je ale fakt, že lidi jiných národností, jako třeba Poláky nebo Ukrajince, dnes už potkáte všude, nejen na severní Moravě.
Máte zkušenosti i s monodramatem; nelákaly vás někdy pořady typu Na stojáka, tedy one man show?
To určitě ne. Nejsem improvizátor a kromě toho se vůbec nepokládám za zábavného člověka. Můj smysl pro humor se ubírá spíš černější cestou – tohle bych nedokázal. Vystupovat v divadle za nějakou postavu je určitě snazší než vystupovat někde sám za sebe. Monodrama je pro mě naprosto ideální. Zkusil jsem si dvě, jedno z nich se hraje dodnes. Je příjemné hrát s tím, že vám to nikdo nekazí (smích) a s vědomím, že si nemůžete odpočinout. Na dvě hodiny jste někým úplně jiným.
Jako malý jste chtěl být lesníkem nebo pracovat v ZOO. Neříkáte si při své současné honičce, že byste si mohl klidně někde lesničit, chodit po přírodě a pozorovat zvířata?
Říkám, a často. Jenže to bych nesměl přičichnout ke svému současnému povolání. Neříkám, že by mi herectví bůhvíjak chybělo, kdybych uměl něco jiného; jenže já už jsem všechno ostatní zapomněl. Mám vystudovanou střední zemědělsko-technickou školu, ale z téhle oblasti už nevím nic. Kdybych se ve svých skoro čtyřiceti letech musel některé věci učit znova, byl bych nešťastný. Jsem tedy spokojený s tím, co je, a pokud to tak ještě nějaký čas vydrží, budu rád. Ničím jiným se živit neumím.
Berete blížící se čtyřicítku jako nějaký přelom?
Když mi bylo třicet, byl jsem zaměstnán v brněnském Mahenově divadle. Kolega mi tenkrát říkal: po třicítce se všechno zlomí, vše bude daleko rychlejší. Nevěřil jsem mu, ale je to pravda. A jestli se to po čtyřicítce zrychlí ještě víc (jak říkal Tolstoj – jako kámen letící volným pádem blíž a blíž smrti), tak už to snad můžu zabalit!
Myslíte na smrt?
Čím jsem starší, tak na ni myslím víc a často si ji představuji v těch nejživějších barvách. I když, představovat si smrt v nejživějších barvách, to je docela absurdita, že jo? U mě to tak ale je. Smrti se člověk nevyhne. A budu upřímný – jenom bych nechtěl, aby mě potkalo to, co mého tátu. On byl čtvrtou mozkovou příhodou upoután na šest měsíců na lůžko, nemohl se hýbat, nemohl mluvit, a po těch šesti měsících odešel. Já bych si přál jiný konec.
TOMÁŠ PILÁT
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku