Jiří Stránský (1931-2019)

Přidal: Přemek |

Září 14, 2005

Prozaik, básník, filmový a televizní scénárista, dramatik a překladatel z angličtiny, politický vězeň, jenž dlouhá léta nesměl publikovat, Jiří Stránský se narodil 12. srpna 1931 v protikomunisticky a protifašisticky zaměřené rodině advokáta šlechtického původu, rytíře Karla Stránského. Otec byl veřejně činný v České obci sokolské. Matka, absolventka divadelní konzervatoře, byla dcerou ministerského předsedy a později předsedy poslanecké sněmovny, jednoho ze zakladatelů a předáků agrární strany Jana Malypetra. To od ní zdědil Jiří svůj vztah ke čtení a literatuře. Jiří Stránský byl od roku 1939 členem skautingu (jeho příbuzným byl zakladatel českého skautingu A. B. Svojsík). Od roku 1942 studoval na pražských gymnáziích, ve čtrnácti letech se jako spojka zapojil do květnového povstání 1945 a získal Vyznamenání za vojenské zásluhy 2. stupně jako nejmladší účastník odboje. V roce 1946 absolvoval tříměsíční studium na anglické škole v Chateau d´Oex ve Švýcarsku, o rok později se zúčastnil světového skautského jamboree poblíž Paříže.

Nedlouho před maturitními zkouškami, v dubnu 1950, mu bylo znemožněno ukončit studia. Byl krátce zaměstnán jako tesař v zeměměřičském ústavu ve Štěkni u Putimi, od srpna 1950 pak v plakátovém a tiskovém oddělení pražského reklamního podniku Čedok – Propag. V létě 1952 byla zkonfiskována vila Stránských na Hanspaulce a rodina vystěhována z Prahy. Otec byl již za války vězněn v Osvětimi a znovu byl zatčen hned na podzim roku 1948. V roce 1950 byl zatčen i Stránského bratr Jan.

Na podzim 1952 narukoval Jiří Stránský k PTP v Ralsku a dále v Janovicích nad Úhlavou. V roce 1953 byl zatčen, falešně obviněn ze špionáže a odsouzen za velezradu na osm let vězení. V Praze na Pankráci se seznámil s uvězněnými katolickými spisovateli Františkem Křelinou, Josefem Knapem a Janem Zahradníčkem, což bylo určujícím momentem pro jeho psaní. Právě zde se rozhodl být spisovatelem. Již ve vězení začal ilegálně zapisovat drobné události, z nichž pak po návratu domů sestavil povídkovou knihu “Štěstí” (1968, vzápětí zakázána). Prošel řadou věznic – Ilava na Slovensku, sběrný tábor Vykmanov v Jáchymově, ruční těžba uranu v táboře Svatopluk u Horního Slavkova, vězeňský tábor Vojna u Příbrami. Po účasti na protestní stávce a hladovce byl deportován do tábora Bytíz, kde se poznal se Zdeňkem Rotreklem a K. Peckou. Po důlním úrazu a přeřazení k práci na haldě tu napsal cyklus básní “Za plotem” (1999). Byl propuštěn na amnestii v květnu 1960.

Když se vrátil z vězení, oženil se s dívkou Jitkou, která za ním celé ty roky jezdila. Narodil se jim syn Martin a dcera Klárka. Strana a vláda mu tehdy nedovolily živit se jinak než jako dělník – betonář a kopáč na čističce vody v Praze – Tróji u pražských Vodních staveb. Poté pracoval na stavbě plaveckého stadionu v Podolí jako železář. Publikoval od roku 1962 – v Mladém světě, Plamenu, Světě v obrazech. Povídkou “Vašek” (“Volové”) uveřejněnou v Mladém světě (1962) na sebe upozornil režiséra Martina Friče a koncem roku 1963 se stal jeho asistentem režie. Později pracoval jako pomocný režisér u režiséra Hynka Bočana. Z politických důvodů však nebyl přijat do stálého pracovního poměru. Od roku 1965 proto pracoval jako čerpadlář u benzínové pumpy a zároveň externě spolupracoval s dramaturgií Televizní filmové tvorby a Filmovým studiem Barrandov (1968).

Po srpnu 1968 se rozhodl pro exil. Z dovolené v Jugoslávii odjel do Rakouska a poté do Francie, avšak vrátil se a dál pracoval u benzínových pump. Navázal dramaturgickou a scénáristickou spolupráci s divadlem Semafor, v prosinci 1973 byl ale znovu zatčen a na podzim 1974 odsouzen pro údajné nedovolené machinace. “Trest” podstoupil v Bělušicích u Mostu a na plzeňských Borech. Protože měl v občance napsáno, že je scénárista, směl ve vězení psát. Jako soustružník plnící normy mohl Jiří Stránský posílat také domů čtyři stránky týdně. Dvě z nich pokaždé patřily “povídačce” pro dceru Klárku a jedna synovi Martinovi – příběh o stejně starém klukovi, který ve vřavě války Severu proti Jihu hledá tátu. V prosinci 1975 byl Stránský podmínečně propuštěn. Pracoval jako kulisák, později příležitostně i jako režisér ve Státním souboru písní a tanců (“Hádání, hraní, milování”, 1978). V roce 1986 se stal jevištním mistrem a v roce 1989 vedoucím dopravy.

Pak přišla sametová revoluce a Stránský začal po dvacetileté přestávce znovu publikovat (Literární noviny, Listy, Akord, Tvar, Lidové noviny, Telegraf, Prostor aj.). V roce 1990 se rozhodl pro svobodné povolání, ale již v létě téhož roku řídil práci zahraničního oddělení Českého literárního fondu. V roce 1992 byl zvolen prezidentem Českého centra PEN klubu (dnes České centrum Mezinárodního PEN klubu), kterému předsedá do současnosti. Pod jeho vedením se v roce 1994 v Praze uskutečnil Světový kongres této spisovatelské organizace. V roce 1995 obdržel jmenování do Rady Národní knihovny, jíž pak předsedal tři roky.

Jiří Stránský, laureát Ceny Egona Hostovského za román “Zdivočelá země” (1992), je – spolu s K. Peckou a J. Muchou – třetí z trojice tzv. “světských” prozaiků, jejichž dílo je podstatně ovlivněno dlouholetou zkušeností z komunistických kriminálů 50. let. Těžiště jeho tvorby spočívá v autobiografických prózách, námětově čerpajících z prostředí komunistických žalářů i z doby poválečného osídlování pohraničí (kniha povídek “Štěstí”, román “Zdivočelá země”). Napsal též rozhlasovou hru “Blaničtí rytíři” a několik filmových scénářů i povídky určené dětem, např. Povídačky pro Klárku (1995). Jeho nejrozsáhlejší prózou je román “Zdivočelá země” (1991, první verzi dokončil roku 1969), jenž je situován do prostředí Sudet krátce po skončení druhé světové války, a jeho pokračování “Aukce” (1997), na jejichž motivy napsal také scénář k televiznímu seriálu. V této próze Stránský nezapře inspiraci americkým westernem, jejž ostatně také překládal. Jednou z jeho posledních knih je novela “Přelet” (2001), reflexe života čs. společnosti od 40. do 80. let minulého století.

I ve svých sedmdesáti letech je spisovatel Stránský plně zaměstnán. Píše rozhlasové hry, fejetony, překládá. Podle jeho vlastních slov ho nepřestává lákat “nikdy nekončící dětská hra na “co by, kdyby”, která v něm odmalička probouzela touhu ji nejen hrát a vymýšlet, ale také nějakým způsobem zapsat a rozvíjet pořád dál”. V jeho dílech je přítomno především zamyšlení nad pojmy jako “mravnost” a “semknutost”, dovolávání se “paměti”, jejíž ztrátu by nemělo dovolit svědomí. A vedle apelu na individuální vědomí těsně svázané s historickými událostmi silně zaznívá téma svobody. Na své bolestné zážitky se přitom nedívá s hořkostí, ale mnohdy s úsměvem. O svém životě v lágrech řekl: “Bez humoru by se to tam ale vůbec nedalo přežít, a navíc jsme byli v době našeho věznění hodně mladí…” Humor však nepřekryje naléhavé varování: kéž už nikdo nikdy nebude muset zažít podobnou věc znovu!

Zemřel 29. 5. 2019.

Autoři, režiséři, interpreti