Příběh matky a otce 1/8 (2008)

Přidal: Přemek |

Březen 14, 2008

Edvard Hoem.
Četba na pokračování z dokumentárního románu současného norského spisovatele. Překlad Jarka Vrbová. Připravila Dagmar Oravová. Účinkuje Jan Vlasák. Režie Vlado Rusko.

Premiéra 21. 3. 2008 (1 díl cca 30min.).

Lit.: Černík, Zbyněk: Příběh matky a otce. In web ČRo, 1. 3. 2007 (recenze knihy). – Cit.: Současné norské literatuře se u nás zjevně daří. V posledních letech byla do češtiny převedena díla řady spisovatelů, z nichž někteří – například Jostein Gaarder či Lars Saabye Christensen – se tu už takříkajíc trvale zabydleli a mají zde věrné příznivce.

Naproti tomu Edvard Hoem se našim čtenářům představuje poprvé, a to titulem Příběh matky a otce, který v tradičně čtivém i poctivém překladu Jarky Vrbové právě vydalo nakladatelství Kalich. Dnes osmapadesátiletý autor, píšící v takzvané nové norštině, méně běžné normě spisovného norského jazyka, debutoval v roce 1969 a dnes má na svém kontě několik desítek románů, divadelních her a sbírek básní a esejů. Zpočátku pracoval s experimentální vypravěčskou technikou, v sedmdesátých letech tvořil v duchu tehdy módního kolektivistického sociálního realismu, v následujícím desetiletí se však – podobně jako řada jeho skandinávských kolegů – od tohoto proudu odklonil a těžiště své pozornosti přesunul na lidského jedince a to, co se odehrává v jeho nitru.

Příběh matky a otce z roku 2005 je beletrizovaná polodokumentární próza, mapující životní osudy spisovatelových rodičů. Hoem se v něm opírá nejen o jejich autentická vyprávění, ale i o řadu dalších zdrojů – mimo jiné o reference jejich přátel a známých, o dochované dopisy a lékařské a novinové zprávy. Na základě faktografických materiálů tak vyrůstá příběh, který postupně začíná žít vlastním, nezávislým životem.

Ve Švédsku se jako mistr žánru čerpajícího z prožitků členů vlastní rodiny proslavil Ingmar Bergman. Zatímco však v jeho knihách a filmech zásadní roli v mezilidských vztazích hrají vášně, zpravidla destruktivní, nekontrolované a nekontrolovatelné, v Hoemově románu je tomu přesně naopak: jeho rodiče osud svede dohromady víceméně nedopatřením, omylem, takže si navzájem „zbudou“. Otec, laický kazatel, se na svých služebních cestách po Norsku seznámí s dívkou, se kterou se chce oženit, ale kvůli závazkům a povinnostem, jež oba mají ke svým příbuzným, ze svatby nakonec sejde. Matka, povoláním kuchařka, se zase během německé okupace Norska zamiluje do příslušníka okupační armády, který ji přivede do jiného stavu a pak beze stopy zmizí. Právě v této nepříliš radostné chvíli pozná otce a ten ji požádá o ruku. Vede ho k tomu spíš rozum než cit, a tak přestože dostane kladnou odpověď, matčin vztah k němu se zpočátku vyznačuje značnou vlažností. Všechno se však radikálně změní poté, co otce srazí tramvaj a jeho život visí na vlásku. Tehdy si jeho žena uvědomí, že jejich „nevášnivé“ manželství má svůj nepopíratelný smysl.

Příběh matky a otce lze označit za vzpomínku na jiný, dnes už zaniklý svět, za jakousi starou fotografii, na jakou občas narazíme, když si doma děláme pořádek. Navzdory nepřenositelnosti zkušenosti, kterou obsahuje, si bezpochyby zaslouží, abychom si ji pozorně prohlédli a uschovali ji pro následující generace.

Četba na pokračování