Osudy – Heda Margoliová-Kovályová: Na vlastní kůži 1/8 (2008)

Přidal: Přemek |

Květen 29, 2008

Heda Margoliová-Kovályová. Četba na pokračování ze vzpomínkové knihy. Připravila Vladimíra Bezdíčková. Režie Petr Mančal.

Účinkuje Věra Kubánková.

Natočeno 2008. Premiéra 26. 5. – 6. 4. 2008.

Lit.: Pavlovský, Petr: Matka a syn: Vzpomínky na totalitu. In Divadeln ínoviny 13/2008, s. 11 (recenze). – Cit.: Po dva týdny na přelomu května a června vysílala Vltava v cyklu Osudy (vzpomínky a paměti, ve všedních dnech od 11.30 s reprízou po půlnoci) četbu z knihy Na vlastní kůži. Někteří jsme ji znali již z torontského vydání u Škvoreckých (1972), jiní si mohli přečíst vydání domácí (2003). Četbu dramaturgicky připravila Vladimíra Bezdíčková. V režii Petra Mančala obohatila Věra Kubánková četbu o plně umělecký rozměr. Memoáry Hedy Margoliové-Kovályové mají ráz dokumentární, bez uměleckých ambicí. Jsou ale psány v »ich formě«, takže herečka zcela přirozeně pojala text jako roli: s umírněným, ale přesvědčivým prožitkem. Klíčovým okamžikem je smrt Rudolfa Margolia, odsouzeného v rámci tzv. Slánského procesu koncem roku 1952. Slyšeli jsme, jak ze dvou politicky neangažovaných mladých lidí, relativně asimilovaných a nábožensky vlažných čs. Židů (svatba v synagoze byla zřejmě spíš kvůli příbuzným) udělaly strašlivé evropské dějiny XX. století přesvědčené komunisty, což jednoho přivedlo přímo do záhuby a druhému ztrpčilo valnou část života. Po až zázračném přežití koncentráků dokážeme pochopit radikální zklamání z demokracie a víru v komunismus. Horší už je to s nekritickým a aktivním setrváváním při něm. Margolius byl teatrálně zatčen před svým bydlištěm na automobilovými reflektory nasvícené noční ulici. Show pro sousedy, z nichž někteří byli členy »uličního výboru«, který rodinu písemně denuncioval. Po popravě byli manželka s pětiletým synkem uvrženi do krajní bídy, pouze k nucenému vystěhování z Prahy, jinak běžnému, nedošlo. Při popisu těchto otřesností, proloženém ironickými poznámkami k úmrtí Stalina i našich vrcholných »papalášů«, si ovšem nelze neuvědomit, že R. M. byl náměstkem ministra a že Margoliovi nemohli nevědět, že totéž se u nás už léta děje tisícům zcela nevinných lidí – lágry už dávno bujely po celém státě a jejich vězňové také měli rodiny. Co by asi ještě měsíc před zatčením Margoliovi říkali, kdyby někdo před nimi zesměšňoval Stalina? Je paradoxní, že až po šedesátá léta je celá záležitost autorkou chápána jako konflikt s konkrétním vedením Strany, nikoli s KSČ vůbec, ačkoli z ní byla promptně vyloučena. Teprve mnohem později, až za vlády A. Novotného (který se podílel na “odhalení” spikleneckého centra R. Slánského a spol.), dochází ke ztrátě víry ve Stranu. Rozsudek byl nakonec anulován, výrok »očistné« Kolderovy komise ale nesměl být zveřejněn. To autorku velice rozhořčilo, zvláště když se v něm dočetla, že R. M. plnil své povinnosti ke KSČ vzorně. Leč: kolik lidí na toto vzorné plnění doplatilo, a jak? Shodou okolností právě během vysílání četby došlo k obnovení procesu s bývalou prokurátorkou Brožovou-Polednovou, a tak následující dvoudílné »pokračování«, zařazené do téhož pořadu, bylo možno poslouchat málem jako publicistickou aktualitu. Je přece nemyslitelné, že by vysocí funkcionáři KSČ, odsouzení v roce 1952, nevěděli v roce 1950, že proces s M. Horákovou je vykonstruovaný.

Kniha Ivana Margoliuse (x 1947) Praha za zrcadlem (z angličtiny přeložil Vít Penkala, česky 2007), líčící týž tragický rodinný příběh, už nemá, a zvláště v počátcích ani nemůže mít, dokumentární charakter. Autor, architekt a literát, žijící od roku 1966 v Anglii, se o to ani nesnažil, naopak, jakkoli text vychází ze skutečnosti, svou formou i jazykem působí jako »fiction«; vedle lyrických popisů přírody se v něm setkáváme i s vysloveně románovým navozením atmosféry nebo s dramaticky vyostřenou akcí. Miroslav Táborský (v téže režii) opravdu »pouze« četl. Hrané, tedy se vstupem do postav, byly jen dialogy, což bylo účelné pojetí tím spíš, že četba byla kontrastně prokládána autentickými komentáři samotného autora. U vnuka zavražděných prarodičů a syna popraveného otce, který teprve v cizině hledá a nachází svou židovskou identitu, nelze pochopitelně očekávat plnou historickou objektivitu. Přesto se ale občas zarazíme, např. když je otcův příklon ke komunismu omlouván tím, že bez výjimky přijímal všechny rasy a vyznání. Opravdu? Antisemitismus v jeho teorii sice není, zato v praxi se uplatnil nesčetněkrát, a co do vyznání? Komunismus je přece militantně ateistický, takže nábožensky věřící odmítá i teoreticky! Autor začíná až u svých aškenázských a sefardských předků; vylíčení doby Protektorátu vrcholí zařazením otce do pochodu smrti z Dachau. Následuje šťastné, ale příliš krátké dětství, které nemohlo chápat dobové paradoxy. Kupříkladu otec imponoval synovi tím, že střílel z pistole po zajících. Autor to ale bohužel jako nenormálnost (vysoký civilní úředník má přidělenu služební zbraň, a užívá ji na veřejnosti) zřejmě nepociťuje ani dnes. Umělecké kvality textu jsou nesporné a četba je přinejmenším podtrhla. Sporné byly ovšem některé aktuální komentáře. Právě dnes nelze souhlasit s tím, aby někdo o procesech M. Horákové a R. Slánského mluvil jedním dechem. Horáková byla nevinná všeobecně, zatímco vykonstruovaně odsouzení komunisté byli nevinní pouze z hlediska loajality k režimu! I. Margolius byl pobouřen tím, že v době padesátého výročí procesu mu nejmenovaný mladý redaktor Lidových novin odpověděl na dopis argumentem, že jeho otec nebyl nevinný. Zřejmě nezbývá, než do nekonečna opakovat: Každý člověk, který se kdekoli aktivně, úmyslně a z vlastní vůle podílí na ustavení a fungování totalitního režimu, je spoluodpovědný za jeho oběti. Je vinen přímo úměrně výši a kompetenci svého postavení.

Četba na pokračování