Osudy – Miloslav Vlk 1/5 (2009)

Přidal: Přemek |

Duben 13, 2009

Rozhlasové vzpomínky kardinála a arcibiskupa pražského. Připravil Ondřej Vaculík.

Natočeno 2009. Premiéra 6. – 10. 4. 2009. Repríza 20. 3. – 24. 3. 2017.

Lit.: Pavlovský, Petr: Fonogramy, Osudy, Trip do Česka. In Divadelní noviny 9/2009 (recenze). – Cit.: Pětidílné vzpomínání kardinála Miloslava Vlka znělo ve všednodenních předvelikonočních půlhodinách – Osudy. Každý, kdo něco ví o dogmatu »třídnosti«, kterým se vždy oháněla komunistická ideologie, si musel už při líčení pomaturitního mládí na konci čtyřicátých let minulého století povšimnout režimního pokrytectví v jeho aplikaci. Chlapec, pocházející z nejchudších poměrů, byl do nich promptně opět uvržen (dělník v cihelně, pomocný soustružník), nad původem převážilo nečlenství v ČSM a především nevíra v Marxe (doslovný citát důstojníka). Skromné bylo líčení neokázalé, ale o to principiálnější statečnosti, se kterou budoucí bohoslovec odolával všem svodům a kariérním nabídkám, pevné vůle, se kterou dokázal s vynikajícími výsledky absolvovat jak obor archivnictví na FFUK (byl i ředitelem archivu v Třeboni), tak později i theologickou fakultu v Litoměřicích. Jeho nekompromisnost jej ovšem nakonec znovu přivedla do řad té údajně preferované dělnické třídy. A tak v centru Prahy umýval výlohy kněz, jemuž byl odňat státní souhlas pro výkon povolání, ale který přes-to riskuje kriminál a ilegálně káže i slouží mše, který pokoutně, třeba na opuštěném lešení činžáku nebo na lavičce v soudní budově ve Spálené (pod svícnem je tma), zpovídá. Ano, v tom byla dialektika protikomunistického odporu intelektuálů: vzpírat se z pozice proletáře, který, řečeno slovy komunistického manifestu z 19. století, nemá co ztratit, leda své okovy.