Baron Prášil (2005)

Přidal: beatman |

Prosinec 17, 2005

Bohumil Hrabal. Povídku ze sbírky Pábitelé připravil a hudbu vybral Jiří Vondráček. Režie Petr Mančal.

Účinkuje Petr Nárožný.

Natočeno 2005. Repríza 25. 8. 2017 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.; 118 min) v cyklu Pokračování za pět minut.

Lit.: Bojda, Tomáš: Rozhlasové pábení Petra Nárožného. In web RadioDock, 11. 11 2017 (recenze). – Cit.: V pravidelném cyklu Pokračování za pět minut letos stanice Vltava připomněla dvacáté výročí úmrtí Bohumila Hrabala. Povídku Baron Prášil ze sbírky Pábitelé (poprvé vyšla roku 1963) pro rozhlas připravil Jiří Vondráček již v roce 2005. Režisér Petr Mančal si jako prostředníka k hrabalovskému světu vybral Petra Nárožného.

Mikrosvět Hrabalova textu je i v tomto případě silně autobiografický. Autor se inspiroval vlastními zážitky ze sběrny ve Spálené ulici v Praze, kde pracoval jako balič starého papíru ve druhé polovině padesátých let. Specifické Hrabalovo nazírání na skutečnost, tak pestré ve zvýraznění všednosti, v ozvláštňující poetice neobyčejnosti každodenního života, čeští diváci znají zejména z filmových adaptací Jiřího Menzela. V nich režisér kromě osobitého humoru či typických snově melancholických pasáží promyšleně pracuje také s typizací laskavě karikovaných postav – pábitelů – zvláštních milovníků života.

V případě Barona Prášila je touto postavou především Hanťa, který po cestě do práce s oblibou nonšalantně komentuje zahraniční tisk. Jeho jazyku sice nerozumí, o to více jej však předstíraná činnost uspokojuje. Prášilovská rétorika je v Hrabalově provedení úsměvnou snílkovskou touhou průměrného člověka, kterého uprostřed šedivého života láká nedosažitelné.

Nabízí se myšlenka, že samo herecké obsazení je v případě jednotlivých četeb Pokračování za pět minut určujícím interpretačním východiskem. O to zásadnější je volba protagonisty vhodného pro konkrétní žánr, poetiku autora. Petr Nárožný svůj výkon staví na humorných akcentech, dodává čtenému textu jiskrnost, rytmus i dobrodružnou lákavost. Nárožného četba není plynule komorní. Typické ostré důrazy na první slabiku zvyšují naléhavost sdělovaného, intonační kolísání je rozeznatelné velmi snadno díky Nárožného specifickému hlasovému zabarvení. Posluchačská znalost hercova témbru odhaluje tendence k tázacímu způsobu dikce, svižnému přednesu, který udržuje koncentraci po celou dobu poslechu. Nárožný výborně ovládá přechody mezi přímou řečí postav a vypravěče, narativní koherenci udržují i občasné hudební prostřihy (saxofonové motivy).

Stejně obratně Nárožný nakládá také s imaginativními přesahy textu. Známá místa Prahy se tak přímočaře vyjevují v pábitelském oparu Hanťových zážitků. Vidíme konkrétní budovy Spálené ulice (antikvariát) s jednotlivými postavami, jejichž inspirací byli skuteční Hrabalovi známí a přátelé. Poetická nadsázka umožňuje zažité užívání slangových výrazů, které nejen že nenarušují jazykovou kultivovanost, naopak zdůvěrňují motivace postav. Záměrně naddimenzovaná hlasová účast je výhodná pro bezprostřední charakteristiku panoptikálních figurek. Lehce groteskní ladění přitom přesně odpovídá surrealistickým tónům Hrabalovy optiky. Hravou živočišnost jazyka Nárožný využívá k co nejtěsnějšímu kontaktu s tušenou vizuální skutečností, posluchač se brzy cítí doslova přítomen vypravovanému příběhu.

Rozhlasový Baron Prášil ukazuje cestu, jak okamžitě přítomné mohou být Hrabalovy nesmrtelné obrazy.