Vítek 1/15 (2005, 2022)

Přidal: Přemek |

Leden 4, 2006

Adalbert Stifter. Četba na pokračování z románu rakouského spisovatele. Překlad Jitka Fučíková. Připravil Miroslav Stuchl. Natáčecí technik Naděžda Culková. Zvukový mistr Miloš Kot. Hudební spolupráce Jaroslav Krček. Režie Aleš Vrzák.

Účinkuje Otakar Brousek I.

Natočeno 2005 (1 díl cca 30min.). Repríza 1. dílu 25. 8. 2015 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.); 16. 12. 2021 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.).

Vydala Radiotéka 1. 2. 2022 (MP3, CR.ES.2022.39). Ukázka k poslechu zde.

Lit: anonym: Adalbert Stifter: Vítek. In web ČRo 3 Vltava, srpen 2015 (článek). – Cit.: Šumavský rodák Adalbert Stifter je básníkem hluboce zakotveným v horské přírodě, k němuž promlouvá každá píď země. Od drobných povídek, kterými si získal oblibu čtenářů, se Stifter obrátil k velkým románovým skladbám. K těmto románům patří jeho poslední dílo, Vítek, líčící s vrcholným, epicky prostým a poklidným uměním úsek českých dějin 12. století a boje Přemyslovců o knížecí stolec při smrti a po smrti knížete Soběslava a vládu Vladislava I., českého krále.

Zcela neromanticky, střízlivě a všedně vydává se Vítek do života. Usiluje o dobro, spravedlnost a právo. Ač zdánlivě je hrdinou románu tento rytíř jednotlivec, svou sílu a dobrotu čerpá z lidí, jimiž je obklopen. Sám kníže Vladislav, jemuž Vítek slouží a za kterého se bije, vítězí proto, že se k nelibosti mocných lechů, bažících po moci, opírá o lesáky, muže tvrdé práce a drsného života.

Vítek měl být jen první částí devítidílné trilogie z českých dějin (s dalšími díly Záviš a Otokar). Stifter na něm pracoval v letech 1847-1867. Tragická smrt zabránila autorovi v cyklu pokračovat.

Adalbert Stifter vidí v českém státě 12. století politický útvar výsostně samostatný, nezávislý na vůli německých králů. Čechy nejsou v jeho pojetí součástí německého království, ale jen členem římské říše, do které se přihlásily jako do nadnárodního útvaru.

Obraz a pohyb se tu prolínají jako v homérském eposu. Nikoli neprávem byl Vítek nazván básníkem Hermannem Bahrem českou Iliadou. Autor na knize pracoval třetinu svého života: pozorně studoval nejen Palackého a Tomkovy dějiny, ale i staré české kroniky, neboť mu nestačilo osvojit si historická fakta; než je přetavil v umělecké dílo, musil je prožívat jako vlastní, živoucí současnost.

Stifterovi jeho objektivita vynesla výtku, že straní Čechům. To sice neměl v úmyslu, ale své dílo psal opravdu také pro Čechy: úzkostlivě psal pravé podoby slovanských jmen a svůj román věnoval svým krajanům a městu Praze. Záleželo mu na tom, jak bude jeho dílo přijato českým čtenářem, a sám vybízel svého nakladatele, aby dal pořídit český překlad. Ale román, který byl odmítnut německou kritikou, nenašel příznivou odezvu ani u Čechů. Stifter však věděl, že jeho doba přijde, třeba ne dříve než za sto let, jak psal v dopise svému bratrovi.