Hovory s TGM 1/15 (1990)

Přidal: Přemek |

Říjen 13, 2009

Karel Čapek. Tomáš Garrigue Masaryk vzpomíná na své dětství a hovoří o svých občanských a filozofických postojích. Další tvůrci nezjištěni.

Čte Otakar Brousek I.

Natočeno 1990.

Lit.: Kapoun, Jan: Hovory s T. G. Masarykem. In web Karel Čapek, b. d. (anotace). – Cit.: Knihu Hovory s T. G. Masarykem bychom dnes zřejmě zařadily do literatury faktu či spíše do žánru memoárové literatury. Svou převahou faktografického materiálu Hovory s TGM poněkud vybočují z ostatní tvorby Karla Čapka, avšak, jak poznamenal František Buriánek v monografii věnované KČ, přesto se organicky začleňují do kontextu Čapkovy tvorby a do jeho názorového vývoje. Hovory nepochybně nesou charakteristické rysy Čapkovy literární práce, jejich autorství je však na rozdíl od románů, povídek, dramat a publicistické tvorby omezené a podmíněné o tom svědčí i skutečnost, že byly podpisovány nikoli celým Čapkovým jménem, ale pouze šifrou K.Č.

Hovory s TGM mají tři díly a vznikaly v letech 1928 – 1935. Navazuje na ně pak ještě malá knížka Mlčení s T. G. Masarykem (1935), která se stala od roku 1936 jakýmsi volně přidruženým čtvrtým dílem knihy. Karel Čapek se s prezidentem Masarykem osobně seznámil už začátkem 20. let a později se prezident stal návštěvníkem Čapkových pátečníků, klubu intelektuálů, kteří se setkávali k nezávazným debatám ve vile bratří Čapků. Karla Čapka, jehož výrazně zajímal soudobý vývoj filozofie, oslovily politické a filozofické názory prvního prezidenta. Ještě více ho zajímal TGM jako lidská osobnost, kterou chtěl v přijatelné a čtivé formě přiblížit čtenářům. Rozhodnutí Karla Čapka napsat osobitou biografii prezidenta bylo značným překvapením, zvláště pro jeho kritiky, kteří mu vytýkali, že se ve svých prózách a dramatech zabývá spíše problémy a nikoli, jak napsal F. X. Šalda, otázkami lidské duše.

Mezi Čapkem a prezidentem se postupně rozvinulo osobní přátelství: přistupoval k prezidentovi s pokorou a obdivem jako k člověku hlubokému a jednolitému, k člověku přísné etiky a každodenní společenské praxe. Sám Masaryk se nezřídka obracel na Čapka v otázkách věcí kulturních. Je rovněž zajímavé si připomenout, že jakožto hlava státu se Masaryk paradoxně dostal do jakési izolace a nemohl se svobodně vyslovovat, jak byl doposud zvyklý. Stejně jako dnes již v prví republice totiž sílily tlaky a kritické útoky na takzvanou „hradní politiku“, zejména ze strany národní demokracie a potom samozřejmě ze stan jak krajní pravice, tak i krajní levice. Masaryk tedy hledal způsoby, jak jednat a jak zasahovat i do aktuálních politických otázek. Jednou z možností byla interview, jichž prezident rád využíval tyto rozhovory čas od času vedl s Masarykem právě Karel Čapek. Kniha Hovorů, která začala v podobném duchu vznikat, byla nejen vyvrcholením těchto snah, ale i kvalitativně novým počinem, který měl zobrazit TGM takového, jaký byl. Dílo vznikalo postupně na základě rozhovorů Čapka s Masarykem. Čapkovi šlo vedle toho o literární hodnotu, tedy o způsob vyprávění a jasnost stylu. Svůj text posílal prezidentovi, který se o něm radil se svými blízkými a spolupracovník, tj. s dcerou Alicí, se svým tajemníkem V. Škrachem a s důvěrnou přítelkyní paní Sedlmayerovou. Teprve potom dojednával s Čapkem konečné znění. Složitost postupu ostatně dosvědčuje korespondence prezidenta i K. Čapka se svými blízkými.

V prvním dílu, který je důsledně životopisný, vypráví Čapek ústy Masarykovými jeho život od dětských začátků. Čapek zde v souladu se svým beletristickým dílem zvýrazňuje rysy obyčejnosti a lidovosti: slovácké prostředí, v němž Masaryk vyrůstal, jeho sociální původ, vliv rodičů, škol i řemeslných a učednických zážitků. Právě prosté vyprávění v první osobě, které autor zvolil, dodává těmto vzpomínkám živé a osobité zabarvení. Pro Čapka znamenal práce na tomto prvním dílu, který vyšel s podtitulem Věk mladosti v nakladatelství Aventinum v roce 1928, nový neznámý úkol: napsat svěží formou portrét osobnosti. Už první svazek vzbudil velmi příznivý ohlas jak mezi literárními kritiky, tak zejména mezi čtenáři. Navíc knize byla přikládána politická úloha v souvislosti s desetiletým výročím vzniku samostatného státu.

Díl druhý nese podtitul Život a práce a vyšel poprvé roku 1931. Má rovněž životopisný charakter a líčí Masarykovu práci na univerzitách, jeho činnost profesora a jeho zápasy v pražském prostředí, zejména při rukopisném boji, ale i jiných kampaních. Karel Čapek zde zvýrazňuje Masarykovu kritičnost, jeho aktivitu i jeho pevnou víru a naději, tedy rysy morálního charakteru. Jsou zde vylíčeny rovněž Masarykovy odvážné politické aktivity v zahraničí za první světové války.

Ve třetím dílu Hovorů, jehož podtitul zní Myšlení a život (1935), se mění způsob vyprávění v tom smyslu, že do Masarykových úvah o filozofii, náboženství, kulturním boji, politice a národu vystupuje sám Karel Čapek svými otázkami, náměty a případně i námitkami. Kniha se zde tedy svým stylem mění od předcházejících biografických vyprávění do formy jakéhosi dialogu, který se cele soustřeďuje na Masarykovy názory. Čapek se zde pokusil celistvě vyložit prezidentův myšlenkový svět a poskytnout jakousi čítanku, aby nahrazovala četbu Masarykových knih, k nimž se běžný čtenář přece jenom stěží dostával. Výklad přitom obsahuje Masarykův pohled jak na základní filozofická témata (teorie poznání, metafyziky a etiky), tak na náboženství a otázku českého národa.

Ve výše zmíněném dodatečném čtvrtém oddílu prozrazuje Čapek víc o způsobu a postupu, jak tyto Hovory byly psány, jak je Masaryk vlastní rukou doplňoval a novými podrobnostmi zpřesňoval.

Definitivní verze knihy, jak ji známe dnes, je pak ještě doplněna o Čapkovým reportážním popisem Masarykova pohřbu, který vyšel v Lidových novinách a který se počítá k jeho vrcholným publicistickým dílům.

Čapkovy Hovory s TGM mají v kontextu celé české kultury výsadní postavení. I když v době svého vydání byly kritizovány především z řad fašizující se krajní pravice a komunistů, obecně se postupně stala knihou-legendou. Literární kritika k ní přistupovala s vlídností, dokonce i sám Šalda, který se s Čapkem často dostával do sporů ji vysoce ocenil, když napsal, že životopisný portrét je zde kreslen konkrétně, upřímně, nepozérsky, bez literární šablony. Hovory navíc byly časem považovány za jakousi „učebnici demokracie“, k čemuž přispěl zejména politický vývoj po druhé světové válce. Ačkoli Hovory po únoru 1948 nemohly vycházet, nezmizely z paměti lidí, zůstávaly čteny a vyhledávány nejen proto, že jsou nekvalitnějším obrazem prvního českého prezidenta, ale i mistrovským dílem jednoho z největších českých spisovatelů.

Četba na pokračování