Panáček v říši mluveného slova

stránky přátel rozhlasových her a mluveného slova vůbec

Osudy – Ze života ruského malíře v Praze 1/5 (2009)

Pražská malířka Nora Musatová o svém otci Grigoriji Musatovovi. Přeložila a připravila Danuše Kšicová.

Připravilo Brno v roce 2009. Premiéra 12. – 16. 10. 2009  (ČRo 3 Vltava, 11:30 h.; 5 x30 min.). Repríza 29. 4. – 3. 5. 2017 (ČRo Plus, 23.33 h.),  programový cyklus Radiokniha.

Lit.: Kšicová, Danuše: Ze života ruského malíře v Praze. In web ČRo 12. října 2009 (anotace). – Cit.:  Český rozhlas 3 – Vltava vysílá od pondělka 12. října v 11:30 v cyklu Osudy pětidílné čtení ze vzpomínek Nory Musatové, nazvané Ze života ruského malíře v Praze. Pražská malířka vypráví o svém otci, Grigoriji Alexejeviči Musatovovi, o jeho dětství a mládí v Rusku, cestě do Československa, o tom, jak se v Německém Brodě seznámil s Janem Zrzavým a později stal členem Umělecké Besedy. Musatová přibližuje život ruské emigrace v Československu a její sbližování s českým výtvarným prostředím. V režii Petra Dufka čte Aranka Lapešová.

Cesty ruských umělců vedly po Říjnové revoluci do různých části Evropy a mnohdy i dál. Např. Ivan Jakovlevič Bilibin se nejdříve zabýval církevním malířstvím v Alexandrii a teprve poté přesídlil do Paříže. Tam se chtěl dostat i mladý výtvarník Grigorij Alexejevič Musatov (29. 1. 1889, Buzuluk – 8. 11. 1941, Praha), synovec symbolistického malíře Viktora Borisova-Musatova (1870, Saratov – 1905 Tarusa), známého tvůrce zasněných krásných kněžen v palácových parcích u vodotrysků. Když se G. Musatov dozvěděl o Masarykově pomoci východoslovanským běžencům z řad inteligence, rozhodl se spolu se ženou, že to nejdříve zkusí v Praze a pak mohou přesídlit do Francie. Jejich osud se však utvářel jinak. Šťastnou souhrou náhod se manželé seznámili hned v prvním roce svého pobytu v Československu na jedné ze štací divadelní společnosti, kde se uchytili, se sestrou českého malíře Jana Zrzavého. Stalo se to r. 1921 v Německém – později Havlíčkově – Brodě. Hráli tam tehdy úspěšně Čechovovu frašku Jubileum. Po představení si publikum obvykle rozebralo herce k přenocování domů. O manželské páry ovšem nikdo moc nestál. Tentokrát měli štěstí. Pozvali je mladí manželé. Muž uměl rusky, protože se jako legionář nedávno vrátil domů z Ruska. „Když vstoupil do domu manželů Kynychových, nemohl se Grigorij Alexejevič vzpamatovat z údivu. Už dávno neviděl tak odvážné a originální práce, jaké byly rozvěšeny po stěnách. Když se zeptal, kdo je jejich autorem, paní Marie zavolala svého bratra Jana Zrzavého. Tak se seznámil Grigorij Musatov s Janem Zrzavým. Jejich přátelství přerušila až Grigorijova smrt,“ píše ve svých vzpomínkách dcera ruského malíře Nora Musatová. Členové rodiny Kynychových se od té doby stali pro Grigorije Musatova a jeho ženu velmi blízcí. Do značné míry jim pomohli začít v cizí zemi nový život.

O tom, jak se Grigorij Musatov dostal do Československa, jak se stal členem Umělecké besedy, jejíchž výstav se hojně zúčastňoval, stejně jako o životě v předválečné a válečné Praze, vypovídají zajímavé vzpomínky pražské malířky Nory Musatové (nar. 1931). Výtvarnice s fenomenální vizuální pamětí, jež dovede po letech zachytit podobu lidí, s nimiž se setkala v dětství nebo v mládí, má i nepopiratelný literární talent. Ve svých rusky i česky psaných vzpomínkách přibližuje život ruské emigrace v Československu, její sbližování s českým výtvarným prostředím i kolorit dávno uplynulých časů, kdy bylo české území křižovatkou několika kultur, kam přicházela i odkud odcházela řada významných osobností, s nimiž měla možnost se sama setkat. V cyklu Osudy čte ze vzpomínek Nory Musatové Aranka Lapešová v režii Petra Dufka. Připravilo brněnské studio Českého rozhlasu.

Lit.: Blažejovská, Alena: Nora Musatová: Ze života ruského malíře v Praze. In web ČRo Plus, 4. 5. 2017 (článek). – Cit.:  Cesty ruských umělců vedly po Říjnové revoluci do různých částí Evropy a mnohdy i dál. Například Ivan Jakovlevič Bilibin se nejdříve zabýval církevním malířstvím v Alexandrii a teprve poté přesídlil do Paříže. Tam se chtěl dostat i mladý výtvarník Grigorij Alexejevič Musatov (29. 1. 1889, Buzuluk – 8. 11. 1941, Praha).

Byl synovcem symbolistického malíře Viktora Borisova-Musatova, známého tvůrce zasněných krásných kněžen v palácových parcích u vodotrysků. Když se Grigorij Musatov dozvěděl o Masarykově pomoci východoslovanským běžencům z řad inteligence, rozhodl se spolu se ženou, že to nejdříve zkusí v Praze, a pak mohou přesídlit do Francie.

V Radioknize čte ze vzpomínek Nory Musatové Aranka Lapešová v režii Petra Dufka. Pro rozhlas v roce 2009 připravila a z ruštiny přeložila brněnská rusistka a překladatelka Danuše Kšicová, která zemřela 31. ledna 2017.

Jejich osud se však utvářel jinak. Šťastnou souhrou náhod se manželé hned v prvním roce svého pobytu v Československu na jedné ze štací divadelní společnosti, kde se uchytili, seznámili se sestrou českého malíře Jana Zrzavého. Stalo se to roku 1921 v Německém – později Havlíčkově – Brodě. Hráli tam tehdy úspěšně Čechovovu frašku Jubileum.

Po představení si publikum obvykle rozebralo herce k přenocování domů. O manželské páry ovšem nikdo moc nestál. Tentokrát měli štěstí. Pozvali je mladí manželé. Muž uměl rusky, protože se jako legionář nedávno vrátil domů z Ruska.

„Když vstoupil do domu manželů Kynychových, nemohl se Grigorij Alexejevič vzpamatovat z údivu. Už dávno neviděl tak odvážné a originální práce, jaké byly rozvěšeny po stěnách. Když se zeptal, kdo je jejich autorem, paní Marie zavolala svého bratra Jana Zrzavého. Tak se seznámil Grigorij Musatov s Janem Zrzavým. Jejich přátelství přerušila až Grigorijova smrt,“ píše ve svých vzpomínkách dcera ruského malíře Nora Musatová.

Členové rodiny Kynychových se od té doby stali pro Grigorije Musatova a jeho ženu velmi blízcí. Do značné míry jim pomohli začít v cizí zemi nový život.

O tom, jak se Grigorij Musatov dostal do Československa, jak se stal členem Umělecké besedy, jejíchž výstav se hojně zúčastňoval, stejně jako o životě v předválečné a válečné Praze, vypovídají zajímavé vzpomínky pražské malířky Nory Musatové (nar. 1931).

Výtvarnice s fenomenální vizuální pamětí, jež dovede po letech zachytit podobu lidí, s nimiž se setkala v dětství nebo v mládí, má i nepopiratelný literární talent. Ve svých rusky i česky psaných vzpomínkách přibližuje život ruské emigrace v Československu, její sbližování s českým výtvarným prostředím i kolorit dávno uplynulých časů, kdy bylo české území křižovatkou několika kultur, kam přicházela i odkud odcházela řada významných osobností, s nimiž měla možnost se sama setkat.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

(c) 2005 - 2011 Panáček v říši mluveného slova | autoři: Přemek, Beatman, ixi a Rickie | mapa webu

• Domů