Fantom Realistického divadla Zdeňka Nejedlého (2001)
Hra se zpěvy. Ladislav Smoljak. Hudba Ivan Hlas. Režie Ladislav Smoljak. Písně Ivan Hlas, Ladislav Smoljak a komunistická revoluční tvorba. Music band: Vendulka Kafková (klavír), Ivan Hlas (kytara). Úprava písní Vendulka Kafková. Zvuk Václav Roubal a Karel Soukeník. Realizace Ivan Hermel. Producent Jana Černá.
Osoby a obsazení: Píďa Šavrda a Lopatěv-syn (Ivan Hlas), Saša Děmidov (Ladislav Smoljak), Vanda Brůnová a Kalašnikovová (Doubravka Svobodová), Láďa Penetr a Lopatěv-otec (Jan Kašpar nebo Marek Šimon), Julek Ostuda a Koroptkin (Petr Reidinger), Majka Sušinová (Vendulka Kafková), Kamila Vyhnálková (Martina Musilová), Nová (Zuzana Krausová).
Záznam představení 25. listopadu 2000 v divadle Semafor.
Vydala Arco Diva v roce 2001 (1 CD, 0039-2 831, 79:23).
Obsah: 1. Ty nám kazíš normy, Lopatěve (4:58), 2. Pochod rudých námořníků (Nu vot charašo, 10:04), 3. Smělo továrišči v nogu (1:41), 4. Lopatěve, pístní čepy (5:43), 5. U tabule dítě stálo (Mně se to ňák nezdá, 3:22), 6. Kompost (1:03), 7. Svět je velkej (Tak pojďte, dáme se do toho, 7:03), 8. Nejradši mám holku (Vítám tě Sašo. Čest, 9:25), 9. Budujeme / Vyhrňme si rukávy (Kde je? Kdo?, 5:19), 10. Není všechno zlato I (Čest soudruzi. Tak co?, 7:35), 11. Kaťuša (Já si nemůžu pomoct, je to jasnej džez, 5:27), 12. Rudý prapor (Sedněte si, tak sedněte si, 4:35), 13. Píseň práce (0:39), 14. Dobrý večer, vážení posluchači (1:21), 15. Kupředu, zpátky ni krok (2:19), 16. Kompost – Tavba (Ať v práci či na schůzi, 2:41), 17. Není všechno zlato II (Soudruzi klid, to, čeho jste svědky, 2:59), 18. Včera ve večerních hodinách (2:56).
Lit.: Mlejnek, Josef: My dialektice se neučili z Hegela, Smoljakove… In Divadelní noviny 12/2000, 13. 6. 2000 (anotace). – Cit.: Po mystifikujícím dramatu Malý říjen, který měl v Divadle Na zábradlí premiéru zhruba před rokem, přišel Ladislav Smoljak s další, tentokrát umělecky zjevně menší humornou troškou do českého bilancujícího postkomunistického mlýna nazvanou Fantom Realistického divadla Zdeňka Nejedlého. Tímto Fantomem má být duch dementního akademika a Smoljak svoji hříčku nastudoval se Studiem Jára, do jehož kolektivu vedle zpěváka Ivana Hlase prolnuli i někteří členové Divadla Na tahu.
Přes cimrmanovské názvuky lze tento žánr těžko adekvátně pojmenovat: není to samozřejmě odpověď na výzvu »bít bolševika v nás«, byť trochu domáckou, »gemütlich« formou, spíše jen místy až nostalgická besídka. Nostalgie nemusí ovšem být tak nevinná, jak by se na první pohled zdálo, protože v ní často, jak praví básník »ústa mluví na poledne a sliny tekou na půlnoc«. V naší době naprostého zatmění relativizací čehokoli – hle, bylo tu v minulosti něco, o co bylo možné se opřít a čemu bylo lze se oddat s vírou uhlířskou. Ryzí pohrobky stalinské epopeje můžeme ještě dnes spatřit v záběrech z prvních májů na Rudém náměstí v Moskvě – ověšené metály a s pohledy upřenými kamsi k obzoru, za kterým pro ně nepochopitelně zapadla jejich šťastná hvězda.
Přejmenování Švandova divadla v Praze na Smíchově, jehož další osud byl shodou okolností v době premiéry na vážkách, na Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého nebylo v padesátých letech ojedinělou událostí, ale šlo o součást »celospolečenských změn«. Připomeňme jen tehdejší jinobytí fotbalových klubů: Sparta byla Spartak Praha Sokolovo, Slavia Dynamo, Bohemka dokonce Spartak Praha Stalingrad. Ale i třeba z nakladatelství Odeon, milé děti, se po sovětském vzoru ze dne na noc stalo SNKHLU. Ve vzduchu byl nejen »americký brouk«, ale všude se oslavovaly skvělé úspěchy sovětské vědy – například jarovizace akademika Lysenka. Soudružka Lepešinskaja pozvolna povařila nějaké nebohé nezmary, vše přitom pozorně nafilmovala – a pustila pozpátku. Hle, vznik živé hmoty z neživé. Kdo nevěří, bude o hlavu kratší. Soudruh Stalin, slunce jasné, nadpamirné, vyřešil všechny otázky jazykovědy a když sovětskou vědu postavil před úkol vynalézt atomovou bombu, »vědci milí nelenili«, bomba byla v mžiku na stole a vrahům z Wall Streetu sklaplo. Zázračně dojná kráva Poslušnica, až magicky hnusná rusifikační slova jako nástěnka, chozraščot, jolka atd. Proč to všechno připomínám? Protože ten, komu se při pokusu, vážném i nevážném, o evokaci padesátých let nepodaří přesně zpřítomnit jejich atmosféru, v níž se velký étos groteskně mísil s velkými podvody, měl by raději »nechat mrtvé pohřbívat mrtvé«. Když se něco takového povede, potom je všechno další už jenom legrace. A z té legrace pak samo vyplyne, že to tehdy jenom legrace nebyla. Ve Smoljak(ovo)vě besídce všechno nepřesvědčivě visí mimo dobu a vše je legrační příliš okatě. Jako kdyby tehdy existovaly jenom dva druhy lidí: blbci (nebezpeční nebo neškodní), nebo oportunisté (kladní nebo záporní). Ale to už jsou spíše sedmdesátá léta.
Autor a režisér měl i tak štěstí, že při jeho »divadle v divadle« – hra sovětského autora, kterou ne zcela stmelený herecký kolektiv v DZN nacvičuje se zabývá generačními problémy mezi soutěžícími stachanovci – s ním spolupracují někdejší protagonisté Krobova Divadla Na tahu. Marek Šimon v dvojroli Ládi Penetra a Lopatěva-otce, Doubravka Svobodová (Vanda Brůnová/Kalašnikovová), Martina Musilová (Kamila Vyhnálková/Čurkinová) a především Petr Reidinger (Julek Ostuda/Koroptkin) dokázali autorovým figurkám vdechnout alespoň místy duši přesvědčivých postaviček. Naproti tomu samotný autor v roli politruka-poradce Děmidova je příliš rozvláčný a jeho »fígle« vymyšlené levou rukou přes pravé ucho. Nakonec je – v nepřítomnosti – trochu krkolomně odhalen jako sionista Silberstein.
Škoda, že výběr písní se omezil jenom na poloparodování notoricky známých skladeb jako Pochod rudých námořníků nebo Směle, soudruzi, vpřed. V hudbě a především v textech tzv. revolučních písní je dodnes přítomen jakýsi nevinně krutý étos, o nějž se bez pozadí »velkého podvodu« jakékoliv parodično láme. Přitom padesátá léta měla dost svých vlastních zhudebnělin, nepoměrně vhodnějších k případnému a příkladnému současnému použití. Méně šťastnou ruku měl režisér Smoljak(ov) při spolupráci s písničkářem Ivanem Hlasem, který si zahrál »nekonformního« Píďu Šavrdu hrajícího úderníka Lopatěva-syna. Ach, ti »mladí«, kteří by si rádi sem tam šňupli nebo usrkli špetku či kapku jazzu! To že jsme byli málem už i my? A Hlasovi »andělé« a »satané« se ani v jednom českém rybníčku jako kapři se štikami jak by si (při jednom ze svých hodně špatných rýmů přál), nesnesou, nemohou snést – přímo zákonitě. I když to ve svém gnostickém obluzení (obmanu) chtěl a tvrdil velký, pravda poněkud idealistický filosof Gegelj. A viděli jsme přímo v dějinách, částečně i jako očití svědkové, jak to jeho ideoví vnuci a pravnuci ve dvou základních mutacích, dokázali roztočit. Ne, bytí a nebytí nejsou dva konce téže hole. Ani pravda a lež. Natož aby byly totéž! Ne, my dialektice se neučili z Hegela… a samozřejmě ve zcela jiném smyslu, než mínil velkohubý Majakovskij.
Pozn.: Štít původního Švandova divadla na Smíchově byl v běhu času mnohokrát přemalován. Po válce v roce 1945 byly zrušeny soukromé divadelní koncese a budova se stala sídlem Realistického divadla. 18. února 1953 došlo pak na nápis Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého. „Strana a vláda“ dala tak (s malým zpožděním) soudruhu Nejedlému dárek k jeho pětasedmdesátým narozeninám (měl je 10.února). Tímto datem je děj hry vtažen do neuvěřitelných historických souvislostí. Jen několik týdnů předtím (3.12.1952) byly vykonány rozsudky smrti oběšením nad jedenácti odsouzenými v „procesu s vedením protistátního spikleneckého centra včele s R. Slánským“, bývalým generálním tajemníkem ÚV KSČ. Tímto justičním zločinem ovšem vražedná posedlost našich komunistů pouze obrátila ostří i do vlastních řad – začali s terorem hned poté, co se v únoru 1948 dostali k nekontrolované moci. Série inscenovaných soudních procesů, v nichž byla poprvé v dějinách samostatného Československa popravena i žena, poslankyně Milada Horáková, a na nichž se významnou měrou podílel – jaká ironie dějin – právě později popravený R.Slánský, tedy tato série měla k datu narozenin soudruha Nejedlého následující bilanci: Od října 1948 do konce roku 1952 vynesl státní soud 233 rozsudků smrti, z nichž 178 bylo vykonáno. Zhruba za stejnou dobu bylo před státním soudem za „protistátní“ činnost odsouzeno téměř 27 000 lidí.
Rok 1953 byl v historii „socialistického tábora“ – a vlastně světa vůbec – přelomový. Necelý měsíc potom, co bylo smíchovské divadlo přejmenováno, zemřel Josef Vissarionovič Stalin (5.3.1953). A hned – sotva se vrátil z jeho pohřbu – zemřel také Stalinův oddaný žák Klement Gottwald (14.3.1953). Po něm převzal československé prezidentské žezlo Antonín Zápotocký (21.3.1953). Nástup nového prezidenta do úřadu oslavila KSČ provedením měnové reformy (1.6.1953), která sebrala všemu obyvatelstvu všechny úspory, takže každý musel začít s prázdnou peněženkou prakticky od nuly. Komunistická vláda tak svérázně vyřešila katastrofální dopad své ekonomické politiky. Bezprostředně poté vypukly stávky a demonstrace. V Plzni vyšlo do ulic dvacet tisíc škodováků a k jejich rozehnání muselo být povoláno vojsko a Lidové milice.
V Sovětském svazu se rozpoutal po Stalinově smrti zuřivý boj o moc. Lavrentij Pavlovič Berija, do té doby druhý nejmocnější muž ve státě, nyní na několik měsíců muž první, byl 27.6.1953 zatčen, odsouzen a na konci roku popraven. Na „odhalení kultu osobnosti“, jak se eufemisticky nazývalo velmi skrovné a nedůsledné přiznání Stalinových zločinů, muselo se ale čekat ještě celé tři roky. Teprve v roce 1956 na 20.sjezdu sovětských komunistů pronesl Nikita Sergejevič Chruščov k delegátům proslulou tajnou řeč, v níž roušku nad strašlivými metodami stalinské vlády alespoň trochu poodhalil.
Divadelníci připravující tedy zábavnou hru se zpěvy na téma „Fantom a Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého“ dostanou se, jak vidět, do neradostných vzpomínek na jeden významný rok naší historie. I když se ale na mnohé z toho, co jsme prožili, ohlížíme v naší inscenaci také s úsměvem a veselím, neškodí myslím připomenout si, jak hroznou minulost máme za sebou.
Ladislav Smoljak
FANTOM 1953
V Smoljakově a Hlasově hudební komedii odehrává se zábavný příběh z jeviště bývalého Realistického divadla, na němž se chystá a nakonec i provede „slavnostní program“ k jeho přejmenování. Nacvičuje se sovětská hra „Parta brusiče Lopatěva“ (podobnost s „Partou brusiče Karhana“ V. Káni je čistě záměrná). Vystoupení má pak zpestřit zpěv komunistických revolučních písní. Nácvik programu však narušuje kdosi neznámý, kdo se ve výhrůžných letácích označuje jako „Pavel Švanda ze Semčic, fantom divadla“. Součástí jeho diverze jsou fingované dopisy z ministerstev, kterými se zčásti daří, vpašovat do oficiálních pokrokových písní i něco džezu a rokenrolu. Tušíme, že Saša Děmidov, svérázný míšenec sovětského poradce a českého estébáka, musí mít s problémem plné ruce práce.
Obraz dějin padesátých let zůstává sice za obzorem hry, ale snad nebude bez užitku, když si ho připomeneme.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Správný název Fantom Realistického divadla Zdeňka Nejedlého.
Úprava písní Vendulka Kafková. Zvuk Václav Roubal a Karel Soukeník. Realizace Ivan Hermel. Producent Jana Černá.
Osoby a obsazení: Píďa Šavrda a Lopatěv syn (Ivan Hlas), Saša Děmidov (Ladislav Smoljak), Vanda Brůnová a Kalašnikovová (Doubravka Svobodová), Láďa Penetr a Lopatěv otec (Marek Šimon), Julek Ostuda a Koroptkin (Petr Reidinger), Majka Sušinová (Vendulka Kafková), Kamila Vyhnálková a Čurkinová (Martina Musilová) a Nová (Zuzana Krausová).
Záznam představení 25. listopadu 2000 v divadle Semafor.
Vydala Arco Diva v roce 2001 (1 CD, 0039-2 831, 79:23).
Obsah: 1. Ty nám kazíš normy, Lopatěve (4:58), 2. Pochod rudých námořníků (Nu vot charašo, 10:04), 3. Smělo továrišči v nogu (1:41), 4. Lopatěve, pístní čepy (5:43), 5. U tabule dítě stálo (Mně se to ňák nezdá, 3:22), 6. Kompost (1:03), 7. Svět je velkej (Tak pojďte, dáme se do toho, 7:03), 8. Nejradši mám holku (Vítám tě Sašo. Čest, 9:25), 9. Budujeme / Vyhrňme si rukávy (Kde je? Kdo?, 5:19), 10. Není všechno zlato I (Čest soudruzi. Tak co?, 7:35), 11. Kaťuša (Já si nemůžu pomoct, je to jasnej džez, 5:27), 12. Rudý prapor (Sedněte si, tak sedněte si, 4:35), 13. Píseň práce (0:39), 14. Dobrý večer, vážení posluchači (1:21), 15. Kupředu, zpátky ni krok (2:19), 16. Kompost – Tavba (Ať v práci či na schůzi, 2:41), 17. Není všechno zlato II (Soudruzi klid, to, čeho jste svědky, 2:59), 18. Včera ve večerních hodinách (2:56).
Lit.: Mlejnek, Josef: My dialektice se neučili z Hegela, Smoljakove… In Divadelní noviny 12/2000, 13. 6. 2000 (anotace). – Cit.: Po mystifikujícím dramatu Malý říjen, který měl v Divadle Na zábradlí premiéru zhruba před rokem, přišel Ladislav Smoljak s další, tentokrát umělecky zjevně menší humornou troškou do českého bilancujícího postkomunistického mlýna nazvanou Fantom Realistického divadla Zdeňka Nejedlého. Tímto Fantomem má být duch dementního akademika a Smoljak svoji hříčku nastudoval se Studiem Jára, do jehož kolektivu vedle zpěváka Ivana Hlase prolnuli i někteří členové Divadla Na tahu.
Přes cimrmanovské názvuky lze tento žánr těžko adekvátně pojmenovat: není to samozřejmě odpověď na výzvu »bít bolševika v nás«, byť trochu domáckou, »gemütlich« formou, spíše jen místy až nostalgická besídka. Nostalgie nemusí ovšem být tak nevinná, jak by se na první pohled zdálo, protože v ní často, jak praví básník »ústa mluví na poledne a sliny tekou na půlnoc«. V naší době naprostého zatmění relativizací čehokoli – hle, bylo tu v minulosti něco, o co bylo možné se opřít a čemu bylo lze se oddat s vírou uhlířskou. Ryzí pohrobky stalinské epopeje můžeme ještě dnes spatřit v záběrech z prvních májů na Rudém náměstí v Moskvě – ověšené metály a s pohledy upřenými kamsi k obzoru, za kterým pro ně nepochopitelně zapadla jejich šťastná hvězda.
Přejmenování Švandova divadla v Praze na Smíchově, jehož další osud byl shodou okolností v době premiéry na vážkách, na Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého nebylo v padesátých letech ojedinělou událostí, ale šlo o součást »celospolečenských změn«. Připomeňme jen tehdejší jinobytí fotbalových klubů: Sparta byla Spartak Praha Sokolovo, Slavia Dynamo, Bohemka dokonce Spartak Praha Stalingrad. Ale i třeba z nakladatelství Odeon, milé děti, se po sovětském vzoru ze dne na noc stalo SNKHLU. Ve vzduchu byl nejen »americký brouk«, ale všude se oslavovaly skvělé úspěchy sovětské vědy – například jarovizace akademika Lysenka. Soudružka Lepešinskaja pozvolna povařila nějaké nebohé nezmary, vše přitom pozorně nafilmovala – a pustila pozpátku. Hle, vznik živé hmoty z neživé. Kdo nevěří, bude o hlavu kratší. Soudruh Stalin, slunce jasné, nadpamirné, vyřešil všechny otázky jazykovědy a když sovětskou vědu postavil před úkol vynalézt atomovou bombu, »vědci milí nelenili«, bomba byla v mžiku na stole a vrahům z Wall Streetu sklaplo. Zázračně dojná kráva Poslušnica, až magicky hnusná rusifikační slova jako nástěnka, chozraščot, jolka atd. Proč to všechno připomínám? Protože ten, komu se při pokusu, vážném i nevážném, o evokaci padesátých let nepodaří přesně zpřítomnit jejich atmosféru, v níž se velký étos groteskně mísil s velkými podvody, měl by raději »nechat mrtvé pohřbívat mrtvé«. Když se něco takového povede, potom je všechno další už jenom legrace. A z té legrace pak samo vyplyne, že to tehdy jenom legrace nebyla. Ve Smoljak(ovo)vě besídce všechno nepřesvědčivě visí mimo dobu a vše je legrační příliš okatě. Jako kdyby tehdy existovaly jenom dva druhy lidí: blbci (nebezpeční nebo neškodní), nebo oportunisté (kladní nebo záporní). Ale to už jsou spíše sedmdesátá léta.
Autor a režisér měl i tak štěstí, že při jeho »divadle v divadle« – hra sovětského autora, kterou ne zcela stmelený herecký kolektiv v DZN nacvičuje se zabývá generačními problémy mezi soutěžícími stachanovci – s ním spolupracují někdejší protagonisté Krobova Divadla Na tahu. Marek Šimon v dvojroli Ládi Penetra a Lopatěva-otce, Doubravka Svobodová (Vanda Brůnová/Kalašnikovová), Martina Musilová (Kamila Vyhnálková/Čurkinová) a především Petr Reidinger (Julek Ostuda/Koroptkin) dokázali autorovým figurkám vdechnout alespoň místy duši přesvědčivých postaviček. Naproti tomu samotný autor v roli politruka-poradce Děmidova je příliš rozvláčný a jeho »fígle« vymyšlené levou rukou přes pravé ucho. Nakonec je – v nepřítomnosti – trochu krkolomně odhalen jako sionista Silberstein.
Škoda, že výběr písní se omezil jenom na poloparodování notoricky známých skladeb jako Pochod rudých námořníků nebo Směle, soudruzi, vpřed. V hudbě a především v textech tzv. revolučních písní je dodnes přítomen jakýsi nevinně krutý étos, o nějž se bez pozadí »velkého podvodu« jakékoliv parodično láme. Přitom padesátá léta měla dost svých vlastních zhudebnělin, nepoměrně vhodnějších k případnému a příkladnému současnému použití. Méně šťastnou ruku měl režisér Smoljak(ov) při spolupráci s písničkářem Ivanem Hlasem, který si zahrál »nekonformního« Píďu Šavrdu hrajícího úderníka Lopatěva-syna. Ach, ti »mladí«, kteří by si rádi sem tam šňupli nebo usrkli špetku či kapku jazzu! To že jsme byli málem už i my? A Hlasovi »andělé« a »satané« se ani v jednom českém rybníčku jako kapři se štikami jak by si (při jednom ze svých hodně špatných rýmů přál), nesnesou, nemohou snést – přímo zákonitě. I když to ve svém gnostickém obluzení (obmanu) chtěl a tvrdil velký, pravda poněkud idealistický filosof Gegelj. A viděli jsme přímo v dějinách, částečně i jako očití svědkové, jak to jeho ideoví vnuci a pravnuci ve dvou základních mutacích, dokázali roztočit. Ne, bytí a nebytí nejsou dva konce téže hole. Ani pravda a lež. Natož aby byly totéž! Ne, my dialektice se neučili z Hegela… a samozřejmě ve zcela jiném smyslu, než mínil velkohubý Majakovskij.