Synnöve ze Slunečného návrší 1/7 (2010)

Přidal: Přemek |

Duben 27, 2010

Björnstjerne Björnson. Četba na pokračování z románu norského spisovatele, nositele Nobelovy ceny za literaturu. Překlad Božena Köllnová-Ehrmannová. Připravila Vladimíra Bezdíčková. Režie Markéta Jahodová.

Účinkuje Jan Vlasák.

Natočeno 2010. Premiéra 29. 4. – 8. 5. 2010 (30 min.). Repríza 25. 1. – 1. 2. 2019 (ČRo 2 Praha, 18:30 h).

Pozn.: V roce 2001 zpracováno jako dramatizace pro děti pod názvem Děvče ze slunečného návrší (režie Karel Weinlich).

Lit.: Bezdíčková, Vladimíra: Synnöve ze Slunečného návrší. In web ČRo, duben 2010 (anotace). – Cit.: Björnstjerne Björnson (1832-1910) je vedle Henrika Ibsena druhou nejvýraznější osobností moderní švédské literatury. V roce 1857 se proslavil novelou Synnöve ze Slunečného návrší, z níž nyní stanice Vltava nabízí četbu na pokračování.

Norové po vydání Synnöve ze Slunečného návrší začali číst všechny jeho další „selské povídky“. Jde o texty z prostředí venkova, zejména ze života sedláků, kteří tehdy v Norsku zosobňovali ideály svobody a svébytnosti. V povídkách, ve své době značně novátorských, se objevuje řada folklorních motivů a realistických prvků, přestože autor selské prostředí idealizuje.

V letech 1857 – 1859 Björnson úspěšně působil jako ředitel Norského divadla v Bergenu. Tady napsal také mnoho básní, z nichž Ano, milujeme tuto zemi se později stala textem norské hymny. Stěžejním obdobím jeho tvorby jsou 70. léta 19. století. Vydal realistické drama o roli peněz ve společnosti Bankrot, kterým se proslavil po celé Evropě a ve Spojených státech. Angažoval se v boji za liberalismus, za norský jazyk a za rovnoprávnost v unii se Švédskem. Později trávil většinu času mimo Norsko, hodně cestoval a pět let žil v Paříži. Vystupoval jako mezinárodně uznávaná politická a kulturní autorita a snažil se prosazovat myšlenku mírového soužití národů. Organizoval akce na podporu utlačovaných národů, zastával se například Ukrajinců, Rumunů, Čechů a zvláště Slováků.

Björnsonův celoživotní křesťanský humanismus a idealistická víra v lidské dobro přispěly k tomu, že v roce 1903 mu byla jako prvnímu Seveřanovi udělena Nobelova cena za literaturu.

Četba na pokračování