Muži v offsidu 1/11 (1954, 1965, 2014)

Přidal: beatman |

Květen 20, 2006

Karel Poláček. Humoristický román. Dramatizace a režie Jiří Horčička. Připravil Jan Kuneš. Úvodní slovo Josef Laufer. Hudební doprovod Alois Palouček – celesta, Rudolf Kubánek – klavír a Vilém Prokop Mlejnek – kontrabas. Úprava pro gramofonové desky, sleeve-note ing. Josef Cincibus. Střih Jiří Očenášek.

Osoby a obsazení: Karel Höger (vyprávěč), Rudolf Deyl ml. (Eman Habásko st.), Jaroslav Mareš (Eman Habásko ml.), Oldřich Musil (Richard Načeradec), Artuš Kalous (policejní úředník, muž na hřišti), Josef Vošalík (pan Sádlo), Lubomír Lipský (vrchní číšník), Karel Kastner (Ignác), Světla Amortová (paní Načeradcová), Ilona Hodačová (paní Šefelínová), Alena Kreuzmannová (Alenka), Jaroslava Vacková (vdova Ouholíčková), František Kreuzmann (pan Šefelín), Otýlie Beníšková (tetička Majzlíková) a Josef Fryč.

Natočeno v Československém rozhlase v roce 1954 (27, 28, 27, 28, 30, 37, 30, 26, 28, 33 a 49 min.). Premiéra prvního dílu 24. 6. 1954, 6. dilu 22. 7. 1954 (Praha I, 21:30 h.). Repríza 8. dílu 23. 2. 1957 (Praha I – Praha III, 20:00 – 20:30 h.); 8. dílu 25. 2. 1961 (Praha I – Praha III, 20:00 – 20:30 h.).

Vydal Supraphon pro Gramofonový klub v roce 1965 (4 LP, 16 ot./min., XM 60018-21). Reedice Supraphonline, 9. 4. 2014. Ukázka k poslechu zde.

Lit.: anonym: Hlasy o Mužích v offsidu. In Rozhlas 30/1954 (12. 7. 1954), s. 5 (ohlasy).

Lit.: Cincibus, Josef: Muži v offsidu (sleeve-note). – Cit.: Muži v offsidu jsou v daleko větší míře dokument tohoto sportovního věku, než by byly sebrané sportovní referáty za pětadvacet let.
Karel Čapek

muzi v offsidu

Obr. cit.: Československý rozhlas : neviditelné herectví. Praha: Čs. rozhlas, 1982, s. 115 (fot. Helena Márová).

Zdá se, že sportovní tematika a sociologický fakt sportu vůbec na naší literaturu mnoho nepůsobil. Heroická doba české kopané, za niž lze považovat zvláště periodu po první světové válce (1919-30), zanechala stopy jen v povídce Jiřího Haussmanna Dánové v Praze, a patrně, ale už jen jako fantastický odraz, i v Bassově Klapzubově jedenáctce. Je třeba dodat, že obě zmíněné práce mají zřejmě humoristický charakter, což by konečně bylo v pořádku, neboť sport, a tedy i fotbal, je převážně zábava. Celkem není žádná škoda, že vliv sportu se neprosadil natolik, aby se podílel na vzniku vážnějších literárních útvarů, než je povídka „pro kluky velké i malé“, jak se uvádí v dovětku ke Klapzubově jedenáctce. Nakonec je sporné, zda tato Bassova práce nezaslouží spíše označení „pohádka“, už proto, že se v ní mluví o senzačně dobré kopané a že v ní vystupuje král (byť anglický) a pronáší výroky téměř programové, třeba: „Pročpak se například namísto vydržování ohromných armád nevypěstuje v každém národě dokonalé fotbalové mužstvo? Kdyby došlo ke sporu, jejž by se nepodařilo odklidit smírnou cestou, nastoupilo by místo všech vojsk jedenáct hráčů z každé strany a ti by spornou otázku rozhodli.“ (Překlad Vincenc Maceška, kožišník v Londýně.) Citát je průkazný a jen zdůrazňuje podezření, že jde asi opravdu o pohádku, byť stále aktuální.

Karel Poláček, zpozorovav tvůrčí mezeru, kterou sportovní referáty nemohly překlenout, a uvědomiv si závažnost takového nedostatku, napsal s plnou vážností román ze života klubových přívrženců. Zachytil v něm tehdejší slávu fotbalových mužstev a rozepsal se o jejich obdivovatelích, jimž se přezdívalo zčeštěným anglickým slovem fanouškové či fandové (původní anglické slovo prý znamená „legrační“). Karlu Poláčkovi se však podařilo – a i to byl jeho úmysl – zapsat kus sportovní historie oné šťastné doby, kdy u nás bylo tolik znamenitých fotbalových mužstev, že prvenství nebylo nikdy zcela zaslouženým měřítkem.

Zůstala-li trvale v povědomí jména A.C. Sparta, S.K. Slavia a S. K. Viktoria Žižkov, autor Mužů v offsidu oživuje vzpomínky i na další, neméně slavné kluby, tak AFK Union Žižkov, Čechii Karlín, AFK Bohemians, Meteor Vinohrady, ČAFC či krátce Čafku, což však ani zdaleka není úplný výčet –tehdy se prostě hrála kopaná tak dobře, že většina klubových celků mohla klidně aspirovat na titul mistrů. Hlavní zásluha o tak bohatý výběr hráčů a vynikající míčovou techniku náležela „hadráku“ a pražským „pláckům“, na kterých kluci hráli kopanou obvykle bosi, ale zato denně až do večera. Návštěvy na hřištích vzrůstaly, úspěchy v zápasech s cizími mužstvy přitahovaly stále větší množství diváků a masová účast znamenala i velikou popularitu kopané a jejích hráčů. Sociologicky nejsou tedy věci nijak složité. Lidé se od nepaměti, už od dob antických i staří Egypťané, se zálibou dívali na závody a hry, přičemž někdy šlo o život. Karel Poláček všechna tato fotbalová fakta zaregistroval a v zájmu pravdy se přidržel i barvitého nářečí tehdejších sportovních referátů a jejich svérázných obratů. Prokázal tak zajisté velkou službu historii, která mívá sklon k suchosti a ukájí se nejraději láskou k dějům ověřeným. Neboť jak by naložil historik se suchým číselným výsledkem, kdyby se nedočetl, že „chybné rozhodnutí soudcovo se v řadách sportovně uvědomělé veřejnosti setkalo s rozhořčením“? K jakým nesprávným závěrům by mohl být sveden, kdyby v Mužích v offsidu nenašel, že „dnešní mládež nemá bojovného ducha a nedovede se vzepnout k výkonům“ -, a že „co se dneska vidí, to není fotbal. Bejvávaly doby, kdy se před námi třásla Evropa, a dneska jsme s celým uměním v troubě …“, tak pravil pan Emanuel Habásko starší k svému synu, jenž odvětil: “Takový vzpomínky patří historii. Dneska se hraje vědecký fotbal …“

Karel Poláček nemohl vědět, ani předpokládat, jak dlouho se s takovými řečmi může vydržet: v debatách se tak ale mluví dodnes a nic se na obsahun ezměnilo, jen sláva jmen trochu vybledla – na nejstarší se už zapomíná a počíná se legendarizace mladších. Muži v offsidu rozhodně přispívají k osvěžení paměti starých pamětníků, a to právě byl úmysl jejich autora, který knihu psal jen proto, aby … „každý mohl doplnit citelnou mezeru ve svém vzdělání“.

Karel Poláček (narozen 1892, roku 1944 zavražděn v Osvětimi), autor rozsáhlého literárního díla, byl vybaven všemi vzácnými vlastnostmi humoristů. V jeho úsměvu je plno zájmu a porozumění. Nikdy se nediví, co ti „jeho“ lidé všechno vyvádějí, nesměje se jim, ale směje se s nimi. Karel Čapek o něm říká: „Když líčí život fotbalového fanouška, můžete si být jisti, že vyčerpá všechny náležitosti stavu fotbalového, jeho typy, případnosti a terminologii a obřady a zvyky a mudrosloví: že je to tak říkajíc národopisná studie lidu fotbalového.“

Muži v offsidu byli už zfilmováni a nyní se ve formě živého zdramatizovaného vyprávění dostávají i na gramofonové desky. Jednotlivé postavy a postavičky příběhů jsou totiž tak neklidné a pohyblivé, že ochotně opouštějí tištěné stránky a vstupují mezi nás, jako by mezi námi vždy byly. A proto je také všechny na deskách najdete a uslyšíte.

Inž. Josef Cincibus

Alternativní název: Muži v ofsajdu.