Zeptej se táty 1/8 (2010, 2012)

Přidal: Přemek |

Leden 17, 2011

Jan Balabán. Četba na pokračování. Pro rozhlas připravila Blanka Kostřicová. Zvukový mistr Hana Plecháčková Kovalová. Režie Radovan Lipus.

Čte Norbert Lichý.

Připravila Ostrava v roce 2010. Premiéra prvního dílu 12. 1. 2011 (30 min.). Repríza 1. dílu 7. 7. 2021 (ČRo České Budějovice) v cyklu Podvečerní čtení; 12. 11. 2024 (ČRo 3 Vltava, 23:00 h.) v cyklu Četba s hvězdičkou.

Vydal Radioservis v roce 2012 (1 CD mp3, CR0849-2, EAN 8590236084926, celkem 3 hod. 33 min.).

Pozn.: Audioverze posledního, posmrtně vydaného románu Jana Balabána (1961-2010). Děj osciluje kolem jedné hlavní události – umírání a smrti otce tří dospělých sourozenců, jež vyvolá tok asociací, reflexí, vzpomínek, úvah, otázek a pochybností, které jsou velice často formulovány v dialozích. Je tu všudypřítomný hovor, snaha a potřeba zeptat se, vyptat se, dobrat se hovorem podstaty – všeho. Života i smrti.

Lit.: Kostřicová, Blanka: Dokončený příběh Jana Balabána (sleeve-note). – Cit.: Když v roce 2006 vydal Jan Balabán povídkový soubor Jsme tady s podtitulem Příběh v deseti povídkách, bylo možno tuto knihu považovat za dosavadní vrchol jeho tvorby. Ba mohlo se zdát, že soubor uzavírá celé jedno tvůrčí období. Povídky Jsme tady lze totiž považovat za určitou syntézu motivickou, tematickou i myšlenkovou; navíc za skutečně „mistrovský kus“ autorova vypravěčského – povídkářského – umění. A je-li název knihy upřesněn výše zmíněným podtitulem, lze pak o celém dosavadním autorově díle říci: příběh v sedmi knihách. A přece to byl příběh neúplný.

Teprve definitivně poslední, posmrtně vydaný román Zeptej se táty ho doplňuje a dokončuje (ačkoli jistě neuzavírá), a to téměř v rovině biblické: vše, co je skryté, stane se jednou zjevným. Mnoho motivů, konfliktů a pocitů v dřívějších knihách pouze naznačených zde nachází velice otevřený výraz (křivdy z dětství, nedostatek lásky, zájmu, uznání, přijetí apod.).

Celý děj osciluje kolem jedné hlavní události – smrti otce tří dospělých sourozenců, jež vyvolá tok asociací, reflexí, vzpomínek, úvah, otázek a pochybností, které jsou velice často formulovány v dialozích. Je tu všudypřítomný hovor, snaha a potřeba zeptat se, vyptat se, dobrat se hovorem podstaty – všeho. Života i smrti. Vedle hovoru hraje v románě významnou roli též výtvarné vnímání a cítění věcí a jevů, barev a tvarů, světla v jeho proměnách apod. (Starší z bratrů je – jako již často dříve – malíř, ale i mladší je nadán výtvarným viděním.)

Světlo má v románě funkci významnou – jak doslovnou, tak asociativní a ovšemže též alegorickou. Světlo poledního slunce způsobí bezmála zázrak v řecké kapličce na vrcholu hory, k níž mladší z bratrů, autobiografický Emil, vystoupá se svou ženou. Zázrak trvá chvilku, než slunce překryje mrak – pak už jsou ikony „zas jen lidovými malbami…“

Paprsek sklánějícího se slunce zapůsobí na Emila na hřbitově: když ozáří otcův hrob, osvítí nápis na náhrobní desce a Emil ve chvíli vytržení prožije pocit hlubokého smíření: „A toto je konečně chvíle klidu. (…) Chvíle, kdy odpouštíš i to, co ti neudělali, kdy je ti odpouštěno i to, co jsi nezavinil.“ Všechna významná světla v románě mají ráz záblesku, trvají okamžik: a právě v okamžicích (a záblescích) se (snad) může zjevit anebo vzniknout cosi podstatného, cosi, čemu není třeba, a snad ani možné, zplna porozumět, ale co jedině může skrývat naději, anebo alespoň chvíli úlevy – což, koneckonců, z jistého úhlu pohledu může splývat.

Naplnění této naděje a skutečná úleva se v posledním románě sice jednoznačně – a to i doslovně – posouvají až za hranice pozemského života („Dříve to není možné… Až potom.“), avšak zároveň takováto naděje dodává smysl i celému dění „předtím“ – příběhu, o němž člověk sám může rozhodnout, zda bude „soucitný“, anebo „bezcitný“. A jako poselství, katarze celé knihy mohou vyznívat repliky Emila a jeho ženy v závěrečné pasáži: „Jako tenkrát, na počátku všech těch otázek. – Ty už znáš odpovědi? – Neznám, ale už se jich nebojím.“