Člověk musí hořeti 1/10 (2002)

Přidal: Martin |

Duben 10, 2011

Bohumil Vít Tajovský. Četba na pokračování z knihy rozhovorů, které s opatem želivského kláštera vedli Aleš Palán a Jan Paulas. Připravila Šárka Grauová. Režie Markéta Jahodová.

Účinkuje Petr Pelzer.

Připravil Český rozhlas v roce 2002. Premiéra 18. – 27. 3. 2002 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.; 10 x 30 min.). Repríza od 31. 3. 2011 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.); od 8. 8. 2016 (ČRo Plus, 23:33 h.) – programová řada Radiokniha.

Díly: 1. Mládí, 2. Želiv, 3. Válka, 4. Opatem, 5. Zatčení, 6. Soud a uvěznění, 7. Vatikánská směna, 8. Šedesátá léta, 9. Normalizace, 10. Obnova kláštera.

Lit.: (anonym): Bohumil Vít Tajovský: Člověk musí hořeti. In web ČRo 31. 3. 2011 (anotace). – Cit.: Vzpomínky želivského opata Bohumila Víta Tajovského vznikaly od dubna 1998 do srpna 1999 formou rozhovorů, které s opatem želivského kláštera vedli Aleš Palán a Jan Paulas. Text byl zaznamenáván na diktafon, průběžně přepisován, a upravován a na závěr opatem Tajovským autorizován.

Bohumil Vít Tajovský se narodil 3. 3. 1912 v Klanečné u Německého Brodu. Po maturitě na gymnáziu v Havlíčkově Brodě (1931) nastoupil do semináře v Hradci Králové. V roce 1934 vstoupil do noviciátu u želivských premonstrátů, v roce 1937 byl v Hradci Králové vysvěcen na kněze, 4. 7. 1937 měl primici v Želivě. V letech 1939–41 dálkově studoval a složil profesorské zkoušky. Potom až do roku 1948 vyučoval jako profesor náboženství, filozofii, dějiny a latinu na gymnáziu v Humpolci.

V únoru roku 1948 byl akčním výborem v Humpolci veřejně označen za nepřítele lidu a byl mu zakázán vstup do humpoleckého gymnázia. Počátkem roku 1950 byl v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem zatčen neprávem odsouzen za velezradu, vyzvědačství a organizování ozbrojeného převratu na 20 let vězení. Byl vězněn na Pankráci, Mírově, Valdicích a Leopoldově, v roce byl propuštěn na amnestii. V letech 1960–71 pracoval jako lesní dělník, topič a podnikový archivář. V roce 1969 mu byl odebrán státní souhlas k výkonu veřejné duchovní služby, v roce 1971 odešel do invalidního důchodu.

V roce 1993 se vrátil s řádovou komunitou na Želiv a pomáhal zde obnovovat klášterní život. Na jaře roku 1999 postoupil část svých opatských pravomocí nově zvolenému opatukoadjuktorovi želivského kláštera. V prosinci 1999 v želivském klášteře zemřel.

Četba na pokračování