Lanďák 1/5 (2011, 2015)
Pavel Landovský a Helena Albertová. Portrét osobitého českého herce, který si vždy dokázal jít za svým přesvědčením, jakkoli mu to vyneslo mnoho životních problémů. Pro rozhlas připravila Jana Klusáková. . . Režie Vlado Rusko.
Čte Michal Pavlata a Stanislava Jachnická.
Natočeno 2011. Premiéra 23. – 27. 5. 2011 (5 x 25 min.). Repríza 11. – 15. 4. 2021 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.).
Vydala Radiotéka v roce 2015 (MP3).
Lit.: Tamchyna, Robert: Od 23. května vysíláme Četbu na pokračování „Lanďák“. In web ČRo, květen 2011 (článek). – Cit.: Vzpomínky herce Pavla Landovského, které sepsal spolu se svou ženou Helenou Albertovou, jsou stejně svérázným svědectvím o životě a herectví této nepřehlédnutelné osobnosti českého divadla, jako je svérázný on sám.
Jsou psány s ohromnou uvolněností, herec zdánlivě bez hlubší koncepce skáče z jednoho tématu do druhého, používá jazyk a výrazivo, které má hodně daleko ke spisovné češtině, ale bez těchto prostředků by jeho memoáry postrádaly autenticitu a přesvědčivost.
Landovský vzpomíná na klukovská léta, nejbližší příbuzné, cestu k divadlu, první profesionální štaci v Šumperku, o něco později v Klatovech, na setkání s Václavem Havlem, na průšvihy a maléry, na vyhazovy, na podpis Charty 77, ale také na svá dramata, která začal psát v 60. letech. Posléze také na svou emigraci. Je to vyprávění dramatické, chlapské, plné humorného nadhledu, ale zároveň drsné otevřenosti a upřímnosti.
„Moje vyprávění působí jako veselý historky z natáčení, ale jako emigrant jsem se musel vyrovnat se spoustou věcí. Odchodem z Čech jsem přišel vo doupě, ve kterým sem se vyznal. V Rakousku jsem po celou dobu zápolil s tím, že jsem na začátku neuměl vůbec německy, a i když jsem se pak doučil, pořád jsem mluvil špatně a s akcentem. Neměl jsem tam žádný příbuzný, jen pár kamarádů, a hlavně jsem nevěděl, jak to tam chodí. Než jsem to pochopil a naučil se v tom plavat, uplynulo šest sedm let.“
Čtení z memoárů Pavla Landovského „Laňdák“ v režii Vláda Ruska a v interpretaci Michala Pavlaty vysílá Dvojka Českého rozhlasu od 23. května vždy ve 22:05.
Lanďák – navzdory všemu, včetně své nesnesitelnosti – je neobyčejně citlivý , čestný, jemný a dost komplikovaný člověk a je to ještě navíc skvělý herec. Činoherní klub, který ho později přijal, umožnil jeho herectví rozkvést a rozvinout se tak, jak by mu to tehdejší „Zábradlí“ ani nikdy neumožnilo… Václav Havel
Zvláštní a velmi osobitá je tahle umělecká filosofie, zvlášť když si uvědomíme, že jejím autorem je herecký naturščik Pavel Landovský (11.9.1936),který u divadla začínal jako řadový statista v Teplicích na severu Čech. Plné a šťavnaté hrozny života, které se pak neopakovatelným syrovým způsobem probouzely ve všech jeho filmových a divadelních postavách, poznával Pavel Landovský v šedesátých letech na jevištích v Šumperku, v Klatovech nebo v Pardubicích. Důstojnou korunou téhle spletité divadelní anabáze bylo angažmá v pražském Činoherním klubu. Pět let na oblasti ale přineslo Pavlu Landovskému vedle mnoha vzácných zkušeností i několik jedinečných setkání – např. s Josefem Šmídou, poválečným zakladatelem avantgardního Větrníku. ( Pavel Landovský na Josefa Šmídu vzpomíná jako na svého snad jediného učitele, kromě Vlasty Fabiánové, která mu – když při zkouškách na DAMU už počtvrté neuspěl – poskytla desetiminutovou výuku. Na chodbě školy Landovskému poradila, ať na nic nečeká a jde k divadlu přímo a rovnou. Hned teď.) Na jednom z večírků po premiéře v Divadle Na zábradlí představil herec Jaroslav Vízner Pavla Landovského talentovanému dramatikovi, který toho svérázného hromotluka s orlím nosem zprvu považoval spíš za instalatéra nebo automechanika. Brzy mě však dorazil tím, že je herec a musí hrát u nás na Zábradlí – vzpomíná na první setkání s Pavlem Landovským dnešní prezident Václav Havel.
Nejen přátelství s Václavem Havlem změnilo život Pavla Landovského v sedmdesátých letech naprosto zásadním způsobem. Citlivý vnitřní kompas člověka, kterému jsou nespoutaná přírodní volnost a svoboda slova a myšlení nadevše, nemohl snášet tehdejší politickou atmosféru. Pavel Landovský proto nechybí mezi prvními signatáři Charty 77. Hraje v bytovém divadle Vlasty Chramostové a myslím si, že s trochu potutelným úsměvem a jistou mírou zadostiučinění píše – skrytý za jmény přátel – několik dílů rozhlasového seriálu Jak se máte, Vondrovi? Je to neuvěřitelně komický paradox té doby : Jiřina Švorcová čte v rozhlase texty Pavla Landovského, který od r. 1975 nesmí veřejně vystupovat…
V jednom z prvních a mohu-li soudit i nejúspěšnějších dramatických pokusů Pavla Landovského – v jeho Hodinovém hoteliérovi ( poslední divadelní role pro Oldřicha Nového) je věta: Každý má právo udělat jenom to, co unese. Olga Havlová říkávala: Člověk má dělat jenom to, na co má sílu. Nevím, jak si ti dva rozuměli, jak se paní Olga dívala na toho hromotluka, o kterém její muž napsal: že je dost komplikovaný jako člověk, ale taky neobyčejně citlivý a jemný. Zdá se mi ale, že se Olga Havlová mohla s Pavlem Landovským potkat především ve zkušenostech života, který oba – jak jednou Pavel Landovský napsal – vystudovali odspodu. A to je asi ten jedině správný klíč k pochopení přírodního herectví i života Pavla Landovského. Světového a evropského kosmopolity, muže, který nikdy nezapomíná, kde má své kořeny…
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
–> Baba Jaga -> Stanislava Jachnická uvádí a zakončuje. To chceš prostě na začátku milión keců a na konci to samý, kdo to četl, kdo to napsal a za dvacet minut další díl. V rádiu ok, rozumím, dejme tomu, ale na CD nebo tak bych to hodil z okna! To snad soudruzi nikdy mluvené slovo neposlouchali, páč dát si to v kuse, tak to hoděj s těma řečma z okna taky. No nic, pointa je, že to výborně namluvil pan Pavlata a Jachnická je jen úvod a závěr.
Zdá se, že to v roce 2015 vydal Radioservis:
(pokud je to ono, pak jsou u jednotlivých dílů uvedeni další tvůrci)
https://www.radioteka.cz/detail/croslovo-38856-helena-albertova-pavel-landovsky-landak