Kůzle za dva groše 1/14 (2002)

ROZHOVOR S PŘEKLADATELKOU JANOU MERTINOVOU
Dagmar Oravová

Grigorij Kanovič není u nás spisovatelem zcela neznámým; v češtině před časem vyšly dvě jeho knihy: Slzy a modlitby bláznů (1987) a Nevejdou otroci do ráje (1992). Obě přeložila z ruštiny Jana Mertinová, stejně jako nedávno vydaný román Kůzle za dva groše, z něhož pro ČRo 3 – Vltava připravila i čtrnáctidílnou četbu na pokračování. Před jejím uvedením do vysílání jsme překladatelce položili několik otázek.

Kanovič je židovského původu, narodil se v Litvě, jeho knihy jsi překládala z ruštiny. K jaké národnosti se hlásí?

Od doby, kdy mu u nás vyšly dvě předchozí knihy, se změnila spousta věcí v jeho osobním životě i v kontextu jeho tvorby. Před deseti lety jsme o něm mluvili jako o menšinovém litevském židovském autorovi píšícím rusky, dnes ho spíš řadíme mezi menšinové izraelské autory. Narodil se roku 1929 v malém židovském městečku v Litvě, válečná léta prožil v evakuaci v Kazachstánu, podstatnou část života strávil ve Vilniusu, ale během 90. let se přestěhoval do Izraele a stal se izraelským občanem.

Kdy a kde se odehrává děj románu Kůzle za dva groše?

V zapadlém městečku na břehu Němenu dožívá své dny starý kameník Efrajim; žije sám – postupně pochoval tři ženy a jeho čtyři děti se rozprchly po světě. Jednoho dne se mu donese zpráva, že v litevské metropoli došlo k pokusu o atentát na gubernátora a že pachatelem je jeho prostřední syn Hirš. Píše se rok 1904, na Litvě vládne ruský car, vykonavatelem jeho vůle je velitel četnictva. Osmdesátiletý otec Efrajim se dvěma přáteli se vydává na dalekou cestu do Vilna, „litevského Jeruzaléma?, kde žije i jeho nejstarší syn Šachna, který zaujímá vlivné postavení a mohl by snad bratrovi pomoci. Pro tři starce je však putování obtížné a jeho cíl nejistý…

Litva byla na počátku 20. století, kdy se děj knihy odehrává, součástí Ruska. Jde o historický román?

Litva byla po staletí územíém, kudy procházelo rozhraní jazykových, náboženských a národních zájmů – právě zde se stýkaly hranice Polska, Ruska a Německa. Sami Litevci, kteří dlouho žili pod nadvládou velmocí, museli svádět těžký boj o svou identitu a samostatnost. Židé nacházeli na Litvě útočiště už od 14. století a vytvořili zde svébytnou enklávu s vlastní kulturou a vzdělaností. Pohnuté osudy země však zasahovaly i do jejich životů – za carské vlády byli občany „třetí kategorie? a kromě toho museli neustále čelit antisemitským náladám, šovinismu, pogromům. To byla však pouhá předzvěst toho, co následovalo. Řádění fašistů a kolaborantů přežilo pouhých devět procent z předválečného počtu židovských občanů Litvy, mnozí z nich se pak ještě stali obětí antisemitských čistek za Stalinovy éry. Do Kanovičova románu se historie otiskuje jen nepřímo, ačkoli bezprostředně ovlivňuje osudy postav. Protože v nich autor křísí k životu zaniklý svět svého dětství, stávají se „velké? dějiny pozadím pro „malé? lidské příběhy.

Jaké jazyky Kanovič ovládá? Píše i jinak než rusky?

Nedávno odpověděl v interview na stejný dotaz jednoho novináře takto: „Čtu obstojně německy, polsky, s obtížemi ivrit, bez obtíží jidiš, rusky a litevsky.? Dramata a filmové scénáře psal v minulosti litevsky, ale romány píše zásadně rusky – je zajímavé, že ten poslední mu v ruštině vyšel i v New Yorku. České překlady svých knih ovšem také velmi pečlivě pročítá a komentuje.

Jak se v Kanovičových knihách projevuje, že ruština není autorovou mateřštinou?

Podobně jako u jiných spisovatelů, kteří si svůj literární jazyk „zvolili? zpravidla pod tlakem vnějších okolností. Tyto autory spojuje neobyčejná úcta k novým možnostem, které jim „přijatý? jazyk skýtá. Například i Vladimír Nabokov napájel svou nevšedně vybroušenou angličtinu z pramene ruského jazykového prostředí, v němž se narodil. Ruština Grigorije Kanoviče se slévá dokonce z několika zdrojů – tu z ní zavane moudrost hebrejských svatých knih, tu z ní vyšlehne chasidská vyprávěnka či vtip, některé metafory připomenou zemitost litevského folklóru, jindy se do řeči postav vloudí třeba polská kletba. V určitých pasážích románu próza nepozorovaně přechází v rytmizovanou řeč, která unese i jistý patos a básnickou nadsázku. Kanovičův jazyk působí na první pohled velmi čistě a jednoduše – pro překladatele je to ovšem tvrdý oříšek k rozlousknutí.

Co tě na Kanovičových knihách tak přitahuje, že se k jejich překládání stále vracíš? Vím, že jenom Kůzle jsi překládala několik let?