Sedm dcer Eviných 1/12 (2004)

Přidal: Přemek |

Leden 27, 2012

Bryan Sykes. Četba na pokračování. Připravil Ivo Budil.

Účinkují Otakar Brousek II. a Martina Delišová.

Natočeno 2004. Premiéra 24. 4. – 3. 7. 2004 v pořadu Meteor.

Obsah: 1. Potomek Ötziho matky žije s námi. – 2. Pramatky dnešních Evropanů. – 3. Uršula – 4. Xenie. – 5. Helena. – 6. Velda. (29.5.2004) - 7. Tara. – 8. Kateřina. – 9. Jasmina. – 10. Naše africké pramáti. (26.6.2004) – 11. Amerika osídlena mořeplavci z Asie? (3.7.2004) - 12. Závěrečná úvaha Bryana Sykese.

Pozn.: Genetické výzkumy obyvatel Evropy naznačují, že všichni Evropané pocházejí ze sedmi žen, sedmi pramatek, které přišly do Evropy v různých dobách v průběhu uplynulých 45 000 let. (anotace)

Lit.: Budil, Ivo: Eva – pramáti dnešních šesti miliard lidí. In web ČRo, 23. 6.2004 (článek) – Cit.: V Meteoru jsme nahlíželi do pozoruhodné knihy britského genetika Bryana Sykese „Sedm dcer Eviných“. Vypravili jsme se postupně za sedmi pramatkami dnešních Evropanů. Na celém světě našel prof. Sykes pramátí dnešních lidí třiatřicet, z toho třináct náležejících Africe.

V uplynulém tisíciletí mnoho lidí Afriku opustilo: většina z nich byla násilně odvlečena do Evropy a obou Amerik jako otroci. Jejich nedávné genetické kořeny tkví však zjevně v Africe. Třebaže v Africe žije jen asi 13 % světové populace, najdeme tam 40 % všech mateřských klanů. To proto, že Homo sapiens strávil v Africe mnohem více času než kdekoli jinde. – „Nakonec se můj sen o vybudování genetické genealogie celého světa začal uskutečňovat,“ konstatuje prof. Sykes. – Jeden po druhém se klany spojovaly, až nakonec zbyl jen jediný ženský předek, jedna pramáti všech obyvatel Afriky i celého světa. Tato „Eva“ stojí na počátku mateřských linií všech šesti miliard lidí žijících dnes na světě. My všichni jsme jejími přímými potomky po přeslici.

Eva samozřejmě nebyla ve své době jedinou ženou na světě. Odhady velikosti lidské populace před 150 000 lety nemohou být zřejmě pokládány za mnoho víc než opravdu jen za střílení od boku, ale pohybují se mezi 1000-2000 jedinci. Z nich však pouze Evina mateřská linie přetrvala nepřerušeně až do současnosti. Ostatním ženám se to nepodařilo. I ony však, stejně jako Eva sama, měly také mateřské předky, takže někde daleko v minulosti je další žena, která byla společnou pramátí Evy a jejích současnic. Ani ta ovšem nežila osamocena a logicky pak vyžaduje existenci další pramáti. Tato linie tak pokračuje pořád dál a je stále zbytečnější ji sledovat, neboť se blížíme k samým počátkům našeho druhu před miliony let a k druhům, z nichž jsme se vyvinuli. Genetika nám tedy jasně ukazuje, že všichni lidé moderního typu mají své kořeny v Africe v minulých 150 000 letech. Před nějakými 100 000 lety se začali tito lidé moderního typu z Afriky šířit do celého světa a nakonec jej celý osídlili. Na cestu z Afriky vykročil klan jediný, jehož pramáti prof. Sykes nazval Lara. Pravděpodobně žila v Keni nebo v Etiopii.

Lit.: Budil, Ivo: Všichni lidé jsou navzájem příbuzní. In web ČRo, 22. 9. 2004 (citace z knihy). – Cit.: Na jaře jsme nahlíželi do knihy významného genetika Bryana Sykese „Sedm dcer Eviných“, která vyšla v nakladatelství Paseka. Dozvídali jsme se o minulosti našich evropských předků. Nedalo nám to (považuji tuto práci za jednu z nejpozoruhodnějších publikací poslední doby), a tak se začteme do závěrečné úvahy profesora Sykese.

Své dávné předky jsem si představoval jako jakousi nekonkrétní a beztvarou masu mrtvých lidí, kteří pro mě a pro dnešní svět nemají žádný reálný význam. Bylo docela zajímavé si přečíst, co všechno „ti kromaňonci“ už tehdy dokázali, ale se mnou samotným to nemělo nic společného. Jakmile jsem si však díky genetice uvědomil, že jeden z mých předků byl toho všeho účastníkem, už to pro mě nebylo jen zajímavé – bylo to ohromující. Tím poslem, který nám osvětluje tyto příbuzenské vazby a jenž byl přenášen z generace na generaci doslova uvnitř těl našich předků, je DNA. Každá z molekul odkazuje na cestu v prostoru a čase, kterou urazili potomci každé z pramatek. Nikdy se nedozvíme úplně všechno o těchto cestách dlouhých tisíce kilometrů a tisíce let, můžeme si je ale alespoň představovat.

Představuji si tedy, že stojím na jevišti. Přede mnou v hledišti sedí všichni lidé, kteří kdy žili, usazení pěkně popořádku, a jejich řady končí v nedohlednu. V první řadě poznávám svou babičku, ale v dalších řadách jsou pro mě ty obličeje už neznámé. Dívám se podél své linie do minulosti. Každá žena je trochu jiná. Některé jsou vysoké, jiné malé, některé jsou krásné, jiné obyčejné, některé vypadají blahobytně, jiné jsou chudé. Rád bych se jich jedné po druhé zeptal na jejich životy, jejich naděje a zklamání, jejich radosti a oběti. Mluvím na ně, ale ony mě neslyší. Přesto se s nimi cítím pevně spojen. Jsou to všechno moje matky, které toho vzácného posla předávaly jedna druhé při tisíci porodech, tisíci výkřicích, tisíci objetích tisícovek novorozenců. Nit se tak stává pupeční šňůrou. O tisíc řad dále stojí samotná Tara, pramáti mého klanu. Teď zatáhla za nit ona.

Řada z nás pociťuje sounáležitost se členy stejného klanu. Pocítili by ji však, i kdyby tu nebyly testy DNA, které spojení odhalily? Dva cizí lidé vstoupí do přeplněné místnosti. Jejich pohledy se setkají a oni se instinktivně cítí jeden k druhému přitahováni, třebaže nevědí proč. Je možné, že jednají pod vlivem nevědomé znalosti starobylých příbuzenských vazeb?

Co tedy vlastně máme společného s ostatními členy našeho klanu? Sdílíme kus DNA, který se k nám dostal od našich pravěkých mateřských předků. Bez ustání jej používáme. Buňky všech tkání čtou na něm umístěné geny a vykonávají jejich instrukce milionkrát za vteřinu. Každá molekula kyslíku, která do těla přichází při dýchání, musí být zpracována podle návodu, jejž nám předali naši předkové. To je samo o sobě dosti pevným poutem s nimi. Avšak trasa, po níž k nám tyto geny od našich předků doputovaly, má zvláštní význam, neboť sleduje stejnou cestu jako vztah mezi matkou a dítětem. Jsou to živí svědkové kolotoče bolesti, péče a vytrvalé lásky, který začíná vždy, když se narodí další dítě. Po tisíce generací jsou neseny tajemnou podstatou ženského principu. To je tím hlubokým principem, který spojuje členy jednoho klanu. Tohle propojení není zas tak zjevné, neboť žijeme ve světě, který je ovládán historií a genealogií založenou na mužské linii. Všem jsou jistě dobře známy zdobené pergameny oslavující vznešené rodokmeny bohatých a slavných. Bez výjimky popisují předávání země, titulů a majetku z otce na syna.

Je obvyklou praxí, že se ženy vzdávají svého dívčího jména a přijímají manželovo příjmení. To však velmi znesnadňuje sledování mateřských linií, neboť ženy mění svá jména s každou generací. Ale ani kdyby si své dívčí jméno ponechávaly, by to celý problém nevyřešilo, neboť nakonec jde jen o další příjmení – tentokrát ne manželovo, ale otcovo. V takovém kontextu pak nijak nepřekvapuje, je-li pro mnoho z nás naprostou novinkou, že existuje něco jako mateřský rodokmen, který je zrcadlovým obrazem otcovské verze. Rozhodně jsem jej nikdy neviděl nakreslený.

Genetika nám může pomoci rekonstruovat detailní mateřské rodokmeny i na základě existujících dokumentů, nejlepším řešením pro budoucí generace genealogů by však bylo, kdyby byl vytvořen úplně nový druh jmen, jmen děděných po matce. Ženy by je předávaly svým dětem. Byl by to v podstatě zrcadlový obraz dosavadního systému, v němž lidé získávají svá příjmení po otci, a pokud jsou to muži, předají je svým dětem. Všichni bychom tak měli tři jména: křestní jméno, příjmení a to nové jméno – nazvěme je třeba „matrijmení“. Muž svým dětem předává příjmení, žena je pak obdaří svým matrijmením. Jelikož by se tato jména dědila po mateřské linii, velmi blízce by souvisela s mitochondriální DNA. Navíc by mnohem přesněji než příjmení odrážela biologickou příbuznost, neboť jen velmi zřídka není jistá totožnost matky dítěte.

Časem by tak lidé byli schopni podle matrijmení rozpoznat své příbuzné po přeslici stejně snadno, jako se dnes cítíme být členy jedné rodiny na základě sdíleného příjmení. Než však taková doba nastane, pokud vůbec někdy nastane, bude sestavování mateřských rodokmenů pouze na základě písemných dokumentů mnohem složitější, než je tomu u jejich otcovských ekvivalentů. Za tu krátkou dobu, během níž jsem pomáhal lidem najít na základě analýzy DNA genetické spojení s jejich předky či příbuznými, se mi ozvala pěkná řádka lidí, kteří se pokusili tyto vztahy objasnit na základě písemných dokumentů, ale z nějakého důvodu se jim to nepodařilo.

Nalezení takového spojení s minulostí znamenalo pro Jendayi Serwahovou velmi významnou osobní zkušenost. Paní Serwahová žije v Bristolu. Její rodiče přicestovali v raném mládí z Jamajky do Británie. Jejich předkové byli odvlečeni z Afriky jako otroci k práci na plantážích. O tom se ale žádné záznamy nevedly. Jediné detaily, kterými se posádky otrokářských lodí zabývaly, se týkaly základního popisu jejich lidského nákladu: kolik mužů a žen bylo naloženo a kolik z nich dlouhou cestu po moři přežilo.

To bylo všechno. Jakmile lodě přistály a otroci byli prodáni majitelům plantáží, jejich totožnost byla úmyslně vymazána. Dostali evropská jména. Narození, sňatky či úmrtí se nezapisovaly. Jejich individuální historie byla potlačena. Vyhledat své předky žijící na Jamajce déle než jen několik generací by pro Jendayi nebylo jen složité, ale bylo by to naprosto nemožné. Samozřejmě odhadla, že její dávní předkové pocházeli z Afriky. Neexistoval však pro to žádný důkaz kromě obecně historické dedukce vycházející z faktu, že mnoho otroků ze západní Afriky bylo prodáno majitelům plantáží v karibské oblasti. Proto nijak nepřekvapilo, když výsledky testu DNA ukázaly, že její mitochondriální sekvence je jasně afrického původu. Když jsem jí však tento závěr oznámil a ještě přidal, že se její sekvence velmi podobá sekvenci jednoho keňského Kikuje, úplně ji to ohromilo. Byl to ten jediný dokument, který nemohli otrokáři zničit, neboť byl předáván tak, že o něm po dlouhé generace nikdo nevěděl. A ten – dokonalou kopii afrického originálu uschovanou v jejím těle – jsme teď našli u Jendayi.

Svědectví tohoto pozoruhodného kousku DNA nám předestřelo nejedno další úžasné putování. Více než 95 % rodilých obyvatel západní Evropy se snadno vejde do jednoho ze sedmi klanů. To však stále ponechává nezanedbatelné množství lidí, jejichž rodová minulost vypráví úplně jiné příběhy. Na rozdíl od Jendayi však tito jedinci o exotických výpravách zaznamenaných v jejich DNA nemají ani tušení. Například jedna učitelka na základní škole v Edinburghu nese ve své mitochondriální DNA onu nezaměnitelnou polynéskou sekvenci, kterou rozeznám už zdálky. Zná svou rodinnou historii alespoň 200 let do minulosti, ale vůbec netuší, jak se k ní mohl tento exotický kousek DNA z druhého konce světa dostat. Ale nějak se tam prostě dostal. Jaké příběhy by nám mohl vyprávět o jižních mořích? Je to stopa po tahitské princezně, která se zamilovala do pohledného kapitána některé z lodí, nebo po otrocích chycených Araby na pobřeží Madagaskaru? V naší DNA je takových tajemných cest zaznamenáno mnohem více: u rybářů z Norska a severního Skotska se pravidelně objevuje typicky korejská mitochondriální sekvence; jeden farmář ze Sommersetu nese ve svých mitochondriích nepochybně africkou sekvenci – snad ji tam zanechali římští otroci z nedalekého Bathu; jistý knihkupec z Manchesteru pak disponuje tak podivnou sekvencí, že nejpodobnější DNA bychom našli až u Austrálců z Queenslandu.

V jednom opravdu výjimečném případě putovala DNA přes celou zeměkouli. Dva rybáři žijící na jednom ostrově u západního pobřeží Skotska mají velmi podivné sekvence, o nichž jsem si zprvu myslel, že by mohly být blízce příbuzné. Oni dva však o nějakém příbuzenském vztahu neměli ani potuchy. Jak se k nám dostávalo stále více sekvencí z Evropy i ze zbytku světa, našli jsme mnohem podobnější sekvence k sekvencím těchto dvou mužů – jedna se objevila v Portugalsku a druhá ve Finsku. Ještě navíc to byly velmi nezvyklé sekvence, neboť nepatřily ani do jednoho ze sedmi původních klanů. Ona portugalská sekvence se podobala několika sekvencím z Jižní Ameriky, ta finská zas vzorkům ze Sibiře, kde jsme také nalezli sekvence odpovídající předkům obyvatel jihoamerického kontinentu. Ti dva rybáři tedy nakonec příbuzní byli, ale jen přes společného sibiřského předka.

Jedna větev mateřských předků se vydala ze Sibiře podél pobřeží Severního ledového oceánu do Skandinávie a potom, možná na palubě vikingské lodi, do západního Skotska. Druhá větev přešla přes Beringovu úžinu do Ameriky a její členové pak pokračovali až do Brazílie. Po nějaké době, zřejmě poté, co se Brazílie stala portugalskou kolonií, se nějaká žena nesoucí tento kus DNA přeplavila přes Atlantik do Portugalska, odkud se pak nějak dostala až na západní pobřeží Skotska. Obě cesty tak nakonec, poté, co protichůdnými směry obkroužily zeměkouli, skončily na jednom malém ostrůvku.

Podobné historky ukazují, jak nesmyslná je z biologického pohledu jakákoli rasová klasifikace. To, o čem jsem tady celou dobu mluvil, je pouze vrchol ledovce, zřetelná zpráva získaná pomocí nejsnáze čitelného genu. Desetitisíce dalších genů v buněčném jádře by tuto zprávu podpořily. Každý z nás je taková genetická směska a zároveň jsme všichni navzájem příbuzní. Cestu každého z genů by bylo možno vystopovat k jinému ze společných předků. A toto velmi pozoruhodné dědictví nám odkázali naši předkové. Naše geny se neobjevily ve chvíli, kdy jsme se narodili. Donesl je až k nám řetěz milionů jednotlivých životů během mnoha tisíců generací.

Četba na pokračování