Zapomenuté světlo 1/6 (1992)

Přidal: Přemek |

Březen 17, 2012

Jakub Deml. Četba na pokračování. Připravila Alena Blažejovská. Režie Petr Dufek.

Účinkují Jiří Dufek a Zdeněk Junák.

Nastudovalo Brno v roce 1992. Premiéra 5. – 10. 7. 1992. Repríza 1. dílu 20. 8. 2013 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.).

Lit.: Blažejovská, Alena: Jakub Deml: Zapomenuté světlo. In web ČRo 20. 8. 2013 (anotace). – Cit.: Když jsem nedávno filozofovi prof. Erazimu Kohákovi řekla, že Jakub Deml v Zapomenutém světle (1934) konstatuje: „Oni to tak nemysleli, oni totiž nemysleli vůbec,“ pobaveně volal na svou anglicky mluvící manželku Dorothy, aby jí to přeložil. Jenže ouha, angličtina má zcela jiný způsob vyjádření… Zpětně jsem ale dohledala, že v knize, kterou Jaroslav Med ve své publikaci Spisovatelé ve stínu označuje za Demlův „chef d´oeuvre“, se doslova píše: „…oni to nemyslí vážně, oni to myslili jen obrazně, oni při tom nemyslili vůbec na nic!“ Čtenářská paměť je (ne)spolehlivá. Slova zapomene – ale už nikdy nezapomene smysl.

Citujme ještě Jaroslava Meda: „Zapomenuté světlo vyvolalo ve veřejnosti silné pohoršení a jen nemnoho čtenářů a literárních kritiků postřehlo jeho uměleckou velikost.“ V knize je mnoho hořkých, drsných míst. Ale jsou to místa, která člověkem při prvním čtení otřesou – a pak, když se sám dostane do (v něčem) obdobných okolností, připomene si Demlova slova jako nejpřiléhavější, byť jako ostří sekery se zatínající vyjádření situace a naší emocionální reakce.

Roman Jakobson považoval vedle Tkadlečka a díla Boženy Němcové Demlovo Zapomenuté světlo za nejtragičtější českou knihu. V čem byla pro veřejnost pohoršlivá? Med uvádí: „Především v totální upřímnosti, s níž básník vypovídal o své bolesti a zoufalství. /… / Básník se cítí proklet českým i německým národem, je odmrštěn milovanou ženou a potupen čtenáři. Jeho utrpení se stává nesnesitelné, všechny dosavadní hodnoty se zhroutily, skutečnost zdá se vyvrácena z kořenů a básník bloudí nočním Tasovem jako člověk, jehož údělem se stala marnost a zbytečnost, tak jako je zbytečné světlo lampy za bílého dne. („Není nic smutnějšího než lampa za bílého dne, kterou zapomněli zhasnout“ – takový je základní symbolický smysl „zapomenutého světla“.) „Mluví-li člověk v bolesti, mluví z cesty jako šílený král Lear“ – říká Deml, aby zdůvodnil, proč se plynulost jeho artikulace změnila ve výkřiky a vzlyky.

Hroutící se svět hodnot rozbíjí i poslední jistoty literární, zbývá jen jazyk jako poslední útočiště před zalknutím se němou bolestí. A protože jazyk není jen výrazem našeho myšlení, ale odráží se v něm i naše tělesnost, nemohl Deml v proudu řeči utajit před čtenářem ani to, čím trpěly jeho smysly, ponížené a uražené odmítnutou láskou. V lásce se stával člověkem vydaným sobě samému napospas, který zapomněl, že je také knězem. A právě zde stojíme před dalším důležitým klíčem k pochopení Demlova díla. Je to konflikt mezi básníkovou smyslovostí a jeho kněžstvím; v Zapomenutém světle tento konflikt vrcholí a dotýká se samých kořenů Demlovy křesťanské víry.“

Četba na pokračování