Má láska je jazz 1/? (2003)

Přidal: Přemek |

Září 5, 2007

Kamil Běhounek. Četba z memoárů jazzového skladatele a bravurního hráče na akordeon. Připravil Gabriel Gössel a Max Wittmann. Režie Eva Řehořová.

Čte Ladislav Županič.

Natočeno 2003. Premiéra prvního dílu 6. 10. 2003 (ČRo 2 Praha, 22:02 – 22:32 h.).

Lit.: Gössel, Gabriel: Kamil Běhounek – Má láska je jazz. In Týdeník Rozhlas 39/2003 (portrét). – Cit.: I když Kamil Běhounek (ročník 1916) měl v rodném listě jako místo narození uvedené jihočeské městečko Blatná, prožil mládí ve Slaném u Prahy. Rodiče chtěli, aby se naučil hrát na housle, Kamil ale dal přednost staré heligonce, kterou našel na půdě. Pokoušel se na ni zahrát muziku, jakou slýchal ze šelakových gramodesek s nahrávkami zahraničních jazzových orchestrů. Podněty však přijímal i odjinud: při jedné ze svých návštěv Prahy se mu v roce 1930 poštěstilo vidět a slyšet orchestr tehdejšího evropského „krále jazzu“ Jacka Hyltona, který tehdy koncertoval ve velkém sále Lucerny, na Barrandově viděl a slyšel hrát R. A. Dvorského a jeho Melody Boys a počátkem třicátých let se na letním táboře seznámil s Ladislavem Vachulkou a dalšími členy jeho studentského tanečního orchestru Smiling Boys.

Po maturitě v roce 1935 se Běhounek přihlásil ke studiu na právnické fakultě v Praze, kde se brzy seznámil s Janem Šímou a dalšími členy Orchestru Gramoklubu. Po několika zkouškách vystoupil koncem téhož roku v sále pražské Unitarie s tímto orchestrem poprvé na veřejnosti – mezi nadšenými posluchači tehdy prý byli i R. A. Dvorský a Jaroslav Ježek.

Orchestr Gramoklubu brzy dostal od gramofonové firmy Ultraphon pozvání k natáčení gramodesek. Pro své dva první sólové snímky, které vyšly v „Hot sérii Gramoklubu“ založené pro tuto příležitost, zvolil Běhounek skladby Buggle Call Rag a Choo-choo. Později následovaly ještě nahrávky skladeb Moanin‘ a Black Jungle, na nichž jeho sólový akordeon doprovodil na kontrabas Jaroslav Srbek. Pro značku Ultraphon Běhounek natočil v této sérii v roce 1937 sólově ještě skladby Hot and Simple a Catching Rhythm a se svým Hot kvartetem (ve složení Běhounek – harmonika, Joachim – kytara, Skála – basa a Venzara – bicí) doprovodil počátkem roku 1938 zpěv R. A. Dvorského ve dvou vlastních skladbách na text Karla Kozla Modrá a bílá a Můj kalendář. Koncem téhož roku následovaly pro Ultraphon ještě poslední dvě sólové nahrávky China Town a Tiger Rag – ty ovšem již nepatřily do zmíněné „hot série“, neboť Orchestr Gramoklubu se mezitím rozpadl.

Běhounek v té době též aranžoval pro orchestry R. A. Dvorského a Harryho Ostena a skládal vlastní melodie. Zvláště úspěšná byla jedna z jeho prvních skladeb, dodnes hraný evergreen Sám s děvčetem v dešti, který nejprve nazpíval na gramodesky značky Ultraphon tenorista pražského Národního divadla Karel Leiss a o rok později v „měkčí“ verzi nahrál též velký taneční orchestr R. A. Dvorského.

V roce 1938 natočil Běhounek pro gramofonovou firmu Esta s orchestrem Harryho Hardena vlastní skladbu Swing telegrafních drátů a foxtrot Jiřího Traxlera Blázinec. Další nahrávky pro tuto značku gramodesek (mj. Pronásleduje mne melodie, Má láska je jazz, Dobrou noc) vznikly o rok později, kdy Běhounek již vystupoval s orchestrem Blue music vedeným bubeníkem Karlem Slavíkem. I tento swingový soubor se však brzy rozpadl, takže Běhounek přešel do orchestru Karla Vlacha, v němž setrval několik let a nahrál s ním mnoho gramodesek. Četné Běhounkovy skladby v té době nazpívaly na gramodesky Inka Zemánková, Milada Pilátová či Zdena Vincíková a na repertoáru je měly i orchestry Emila Ludvíka, Dolfiho Langera a Jaroslava Maliny.

V roce 1944 vyšly u firmy Ultraphon snímky, které Běhounek natočil s vlastní rytmickou skupinou (Tobogan, Sugesce, Běhounkovy melodie v rytmu), začátkem roku 1945 pak u stejné firmy vyšly první gramofonové snímky jeho septetu (Utržený knoflík, Setrvačník, Jubilejní den a Dej mi „A“). S tímto svým souborem účinkoval také v rozhlase.

V poválečném jazzovém opojení Běhounek – inspirován některými ze svých amerických vzorů – rozšířil svůj septet na klasické bigbandové obsazení. Při prvních vystoupení v pražské Lucerně sklízel jeho velký orchestr ovace publika, tleskali mu i američtí vojáci v Plzni, kde hrál v důstojnických klubech a úspěšně proběhlo i angažmá v americké okupační zóně Německa, kde jeho orchestr nějaký čas vystupoval. V bigbandovém obsazení natáčel Běhounkův orchestr gramodesky již koncem roku 1945 (opět pro Ultraphon) a znovu pak téměř o rok později. Na třech snímcích z této řady zpívala anglicky Běhounkova tehdejší žena Eva Janotová (Till the end of time, Saturday Night a Oh! What it seemed to be).

Únor roku 1948 zastihl Běhounkovu malou skupinu na turné v Německu. Po kratší poradě se hudebníci rozhodli, že se do Československa vracet nebudou. Své další osudy kočovného muzikanta v exilu Běhounek podrobně popsal ve vzpomínkové knížce, kterou nazval podle jedné ze svých nejznámějších swingových skladeb „Má láska je jazz“ – poprvé vyšla přesně před dvaceti lety v nakladatelství Josefa Škvoreckého v kanadském Torontu. Kamil Běhounek zemřel o dva měsíce později, 25. listopadu 1983.

Nadcházející dvacáté výročí úmrtí této legendární osobnosti českého jazzu připomnělo vydavatelství Radioservis, a. s. vydáním kompaktního disku s přepisy původních gramodesek s nahrávkami nejznámějších Běhounkových skladeb (povětšinou v autorském provedení). Český rozhlas 2 – Praha pak připravil ve svém brněnském studiu cyklus hudebních pořadů věnovaných Běhounkovým melodiím, které doprovodí čtením z jeho výše zmíněné autobiografické knížky.

Četba na pokračování