Nebožtík Mattia Pascal 1/12 (2007)

Přidal: Přemek |

Září 26, 2007

Luigi Pirandello. Četba na pokračování z románu italského spisovatele. Překlad Alena Hartmanová. Připravil Miroslav Stuchl. Režie Aleš Vrzák.

Účinkuje Jan Vondráček.

Premiéra prvního dílu 24. 9. 2007 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.; 30min.) v cyklu Italský rok. Repríza 1. dílu 14. 1. 2016 (ČRo 3 Vltava, 18:0 h.; 30min.); 20. 3. 2019 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h).

Lit.: anonym: Luigi Pirandello: Nebožtík Mattia Pascal (1-12). In web ČRo 3 Vltava, září 2007 (článek). – Cit.: Mladík Mattia Pascal se z boháče stane takřka žebrákem, jeho manželství ztroskotá na zlé tchyni. Nejkrásnějším snem je mu uniknout z této ponižující situace. Lze však opustit to, čím jsme byli a stát se někým úplně jiným? Zvolit si nový osud? Ten nový člověk, ten druhý musí mít přece svou minulost, svůj příběh, musí odpovídat na otázky druhých: Odkud jste? Co jste dělal? Kde máte rodiče? Odpovědět na ně znamená lhát, neodpovědět znamená odsoudit se k dobrovolné samotě, stát mimo společnost. Člověk bez minulosti je podezřelý. Zápas Mattii Pascala o to být sám sebou a zároveň někým jiným vylíčil Luigi Pirandello s vervou vypravěče, jemuž je požitkem vymýšlet nepravděpodobné situace a dávat jim punc pravděpodobnosti, a se zaujetím filozofa, který se snaží otázky spíš klást než na ně odpovídat. Dvanáctidílnou četbu na pokračování z překladu Aleny Hartmanové připravil Miroslav Stuchl. V režii Aleše Vrzáka účinkuje Jan Vondráček.

Mattia Pascal, mladík dobrosrdečný, leč nerozvážný, dokáže velmi brzy učinit si ze života peklo: z boháče se stane takřka žebrákem, neprozřetelné manželství ztroskotá na zlé tchyni. Nejkrásnějším snem je mu uniknout z této ponižující situace. A podivuhodná shoda okolností mu náhle umožní tento sen uskutečnit. Lze však opustit to, čím jsme byli a stát se někým úplně jiným? Zvolit si nový osud? Ten nový člověk, ten druhý musí mít přece svou minulost, svůj příběh, musí odpovídat na otázky druhých: Odkud jste? Co jste dělal? Kde máte rodiče? Odpovědět na ně znamená lhát, neodpovědět znamená odsoudit se k dobrovolné samotě, stát mimo společnost. Člověk bez minulosti se nemůže usadit, je podezřelý.

Zápas Mattii Pascala o to být sám sebou a zároveň někým jiným vylíčil Luigi Pirandello s vervou vypravěče, jemuž je požitkem vymýšlet nepravděpodobné situace a dávat jim punc pravděpodobnosti, a se zaujetím filozofa, který se snaží otázky spíš klást než na ně odpovídat.

Nebožtík Mattia Pascal je patrně nejlepší z Pirandellových románů, snad i proto, že obě tyto složky udržuje ve šťastné rovnováze humor, při vší své hořkosti mladistvě furiantský. Takřka současně s originálem vyšel roku 1904 i francouzský a německý překlad Nebožtíka Mattii Pascala. Byl to první mezinárodní úspěch sedmatřicetiletého autora, který měl do té doby na svém kontě jeden průměrný román (Zavržená) a řadu povídek, které se zdánlivě nevymykaly z veristického žánru, pro krajana Giovanniho Vergy tehdy takřka povinného.

Čím upoutal tento román, kterému kritika vytýkala plochost postav, nepravděpodobnost situací a zejména neúnosnou délku filozofujících pasáží? Především je to vypravěčský dar; Pirandello patřil k velkým vypravěčům, jako byl Balzac, Dickens nebo Dumas: pod rukama se mu vše mění v příběh, brilantně si vymýšlí zápletky, hravě vytváří postavy. Na druhé straně je však tento vypravěč neustále v zajetí vlastního dramatu. Zkušenosti vlastního života, bohatého na pohromy, dávají jeho úvahám o smyslu existence, o identit člověka a o možnosti štěstí úzkostný tón osobního zaujetí.

Pirandellův humor spočívá v náhlém osvětlení nelogičnosti lidského počínání, absurdity života. V této knize je už obsažena celá podstata Pirandellova díla: motiv nesmyslnosti a chaotičnosti světa, nemožnosti změnit život, motiv vzpoury a nevyhnutelné porážky, úzkost z temnot vesmíru, marná touha po štěstí, motiv lži, vnucené masky i typicky pirandellovský paradox mezi výjimečnou situací a všedním prostředím. Když roku 1936 Pirandello zemřel, zanechal po sobě dílo neobvykle rozsáhlé: básně, eseje, povídky, romány, divadelní hry… Věci, v nichž se počáteční popud stal rutinou, řemeslem, jsou dnes mrtvé. Přežila je ta díla, ve kterých jako v Nebožtíku Mattia Pascalovi cítíme autentičnost autorova neklidu a trýzně, kde marná vzpoura hrdinů proti nevyhnutelné pasti, do které je člověk chycen silou věcí, dává příběhu patos moderní lidské komedie.

Četba na pokračování