Země je hříšná píseň 1/10 (2013)

Jeho autorem je Timo Kustaa Mukka (1944–1973). Sám se narodil ve Švédsku, kam rodiče uprchli před Němci. Když se vrátili domů, našli místo rodné vesnice spáleniště, v něž se ostatně proměnila větší část Laponska. Otec vystavěl nejprve saunu, pak chalupu a v té Mukka strávil většinu života, kdy bojoval s bídou ducha i těla.

Ta první byla způsobena rozporuplností jeho osobnosti. Mukka toužil na jedné straně po společenství, ale na druhé v něm naprosto neuměl existovat. („Mukka je staré finské slovo laponského původu, je to zeměpisný pojem vyjadřující místo, kde se řeka ohýbá, zahýbá. Toto nomen omen předznamenává celý Mukkův život. Jen co se trochu rozeběhne, už se mu staví do cesty překážka, která ho donutí změnit směr.“ Překladatel J. P. Velkoborský.)

Druhou bídou bylo neustálé vyčerpávání těla usilovným kouřením a pitím až třiceti šálků kávy denně, což předčasně autorův život ukončilo.

Mukka dokončil jen základní školu, rok studoval na Akademii výtvarných umění, pak už jen psal. Román Země je hříšná píseň vydal ve svých dvaceti letech. (Prakticky celé dílo provázela zpočátku nepřízeň kritiky a rozpaky nakladatelů, nejinak i tento román.) Kritika jej tedy přijala s rozpaky. Jedněm vadil staromilský, baladický tón textu, druhým erotické scény, kvůli kterým po nějakou dobu autorovi přezdívali „finský Lawrence“, a jiným postava nehodného, sexem posedlého kazatele.

Autor se ale odradit od psaní nenechal. Stačilo mu, že se jeho díla čtou, že o nich odborná kritika píše. A ta se skutečně o každé nové dílo zajímala. Například když vyšel Mukkův soubor povídek s příznačným názvem Tabu, vyšlo v různých časopisech celkem 48 kritik!

Česky vyšel román Země je hříšná píseň v roce 1980 v překladu Jana Petra Velkoborského, který v doslovu knihy uvádí, že „jakkoli se názory kritiků různí, pokud jde o intenzitu prožitků vyjadřujících autentičnost osobní autorovy výpovědi, nemá Mukka ve finské moderní literatuře předchůdce…“, a naopak odkazují se k němu i mnozí současní finští autoři.

Sympatická je také jeho snaha odmytologizovat tradiční představu o Laponsku jako o zemi, kde platí zvláštní, pohádkové a mytické zákony a řády. Naopak se snaží vystopovat věci a jevy obecně lidsky platné, ale nepomíjí přitom osobitost severofinského a laponského folklóru, způsobů a mravů kraje, ze kterého vzešel a k němuž se pyšně hlásil.

V tom smyslu mu plně přísluší označení národního klasika Laponska. Například v pozůstalosti se našel kromě divadelní hry i projekt tisícistránkového populárně naučného spisu o Laponsku, kterým chtěl autor vzdát hold místu na okraji společenské a kulturní pozornosti.