Rybí krev 1/12 (2013)

hajicek rybi krevJiří Hájíček. Četba na pokračování. Dramaturgie Hana Soukupová. Technická spolupráce Jiří Volf. Připravila Milena M. Marešová. Režie Luboš Koníř.

Čte Dana Černá.

Nastudoval ČRo České Budějovice v roce 2013. Premiéra první části 27. 6. 2013 (ČRo 3 Vltava, 18:30 h.). Repríza 1. dílu 16. 9. 2023 (ČRo 2 Praha, 22:00 h.).

Vydal Radioservis, listopad 2013 (1 CD; CR0683-2, EAN 8590236068322,  celkový čas 5 hod. 35 min.) ve spolupráci s OneHotBook.

Lit: Soukupová, Hana: Rybí krev (booklet CD). – Cit.: V Rybí krvi našel Jiří Hájíček (*1967) své velké téma. Českobudějovický rodák se s příběhy lidí, jejichž domovy musely ustoupit stavbě jaderné elektrárny Temelín, setkával už od mládí. Z Purkarce, který částečně zatopila Vltava po výstavbě přehrady dodávající vodu pro Temelín, dokonce pocházel rod jeho maminky. Atmosféru umírajících vesnic mohl vidět na vlastní oči, faktografické podklady našel při zkoumání dobových materiálů, konkrétní příběhy slyšel od pamětníků, roztroušených po zániku svých domovů po panelových sídlištích. Napsal silný příběh o ztrátě kořenů a marném boji proti jaderné elektrárně (marném bez ohledu na vládnoucí režim), ale také o rodinných vztazích, rozvrácených a poškozených v nevlídných časech.

Hana se po letech strávených v cizině vrací domů, aby se setkala s několika důležitými lidmi svého mládí. Rodina, přátelé z dětství, staré lásky – tato setkání probouzejí vzpomínky, ale na všech jako by ležel stín, který se zvedne až na samém konci knihy. A nejde jen o stavbu elektrárny; vedle velkého dramatu zanikajících vesnic se tu odehrává i mnoho menších dramat soukromých, jejichž kořeny sahají hluboko do minulosti.

 

Jiří Hájíček tu opět dokázal, že dovede čtenáře upoutat od první do poslední stránky. Stejně jako ve svých předešlých knihách Zloději zelených koní nebo Selský baroko (Magnesia Litera za nejlepší prózu) píše o obyčejných lidech, které dobře zná, a sleduje jejich příběhy s pochopením a soucitem, tentokrát navíc suverénně rozkročen mezi dvě časové roviny. Kdo chce, může číst Rybí krev jako napínavou detektivku; kdo hledá venkovský román v nejlepším slova smyslu, nebude zklamán; kdo je zvědavý na reflexi velkých společenských změn na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století a jejich důsledků, v Rybí krvi ji najde. Zatím nejlepší román Jiřího Hájíčka právem získal ocenění Magnesia Litera 2013 jako Kniha roku.

Dana Černá (* 31. května 1970 v Jablonci nad Nisou)

Už při studiu na pražské konzervatoři hostovala v divadle v Hradci Králové, po absolutoriu v roce 1990 nastoupila do angažmá ve Středočeském divadle Kladno – Mladá Boleslav. Po rozdělení divadel hrála v letech 1994 – 1998 v Městském divadle v Mladé Boleslavi. Od roku 2000 je členkou pražského Činoherního klubu, kde ztvárnila řadu výrazných postav. Kromě divadla se věnuje dabingu (např. role Charlotte v seriálu Sex ve městě) a patří k předním rozhlasovým herečkám. Mnohé z rozhlasových nahrávek, na kterých se podílela, vyšly i na CD (Tomáš Zmeškal: Milostný dopis klínovým písmem, Jane Austenová: Rozum a cit, Henrik Ibsen: Nora a další).

Lit.: Soukupová, Hana: Melancholik s rybí krví. In Týdeník Rozhlas 26/2013 (článek). – Cit.: Jediné politické rozhodnutí může změnit krajinu i osud jejích obyvatel. Tohle téma není v moderní literatuře ničím novým, ať už jde o výstavbu přehrady, jaderné elektrárny nebo vojenský prostor. Otevírá mnoho obecnějších otázek: co znamená pro člověka domov, kam svou rodovou tradicí patří? Jak se postavit ke změnám, které s sebou přináší technický pokrok, ale i bezohledná snaha o efektivitu a zisk? Jakou má jedinec šanci ve střetu s institucionalizovanou mocí a nakolik je ochoten se s ní pustit do křížku? A nakonec, když už je rozhodnuto, jak se vyrovnat se ztrátou domova?

„Příklad Temelína a vesnic, které kvůli jeho výstavbě zanikly, dobře ukazuje, jak jsme po roce 1989 postupně přicházeli o iluze,“ řekl o své knize Rybí krev spisovatel Jiří Hájíček.

 

 

Není marné si připomenout, že v dobách socialismu se toto téma objevilo v knihách sovětských autorů (uveďme Valentina Rasputina a jeho Loučení nebo slavnou Stanici Bouřná Čingize Ajtmatova). Vnímaví čtenáři mohli tehdy tato díla chápat jako kritiku bezohledné totalitní moci. Jenže stavba jaderné elektrárny Temelín na přelomu dvou společenských systémů ukázala, že boj s těmi „kdo ovládají energie“ (řečeno s Jiřím Hájíčkem) je předem prohraný za každého systému. „Právě konkrétní příklad Temelína a vesnic, které kvůli jeho výstavbě zanikly, dobře ukazuje, jak jsme po roce 1989 postupně přicházeli o iluze,“ uvedl před časem spisovatel Jiří Hájíček v rozhlasovém rozhovoru o své knize Rybí krev. „Naše představy byly tehdy hodně naivní a není divu, že jsme se v mnohém zklamali. Můj příběh není jen o marném boji za záchranu ohrožených vesnic, ale má obecnější platnost.“

Rybí krev, která od 27. června vždy v 18.30 zazní na Vltavě jako četba na pokračování, získala letos v soutěži Magnesia Litera vůbec nejvyšší ocenění a její autor se už definitivně stal známou tváří současné české literatury. Jiří Hájíček (1967), rodák z Českých Budějovic, se ke svému současnému úspěchu trpělivě a usilovně propsal. Ze všech jeho knih ale cítíme, že snaha uspět pro něj nebyla hlavní motivací. Nehledal čtenářsky atraktivní témata, ale psal o tom, co dobře znal: o životě na vsi a v malém městě (povídky v souboru Dřevěný nůž, 2004), o hledačích vltavínů (Zloději zelených koní, 2001), o násilné kolektivizaci jihočeského venkova (Selský baroko, 2005). „Regionální tematika mě prostě baví,“ přiznává, „protože mám za to, že z dobré znalosti lokálního prostředí se dá vystavět obecně platný příběh.“ Když uvážíme, kolik pražských autorů si naříká na nedostatek nosných témat a kolik regionálních autorů propadá hysterii, že si jich v Praze nikdo nevším, znějí Hájíčkova slova sympaticky.

Jiřího Hájíčka bychom mohli podezírat z kafkovské stylizace, alespoň co se týče vzhledu a profese: štíhlý muž, oblečený většinou v tmavých barvách, pracuje v bance. Ve svém psaní je ale vždy poctivý, přirozený a svůj. Zajímavé může být srovnání Rybí krve a knihy Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové, což je další výrazná loňská próza, ve které se prolíná venkovské téma s obecnější problematikou lidské svobody. Tučková je možná obratnější stylistka a její próza je efektnější, ale Hájíčkův příběh je hlubší a autentičtější. „Tohle téma mě vlastně provázelo od dětství,“ řekl autor o Rybí krvi.

Český rozhlas představuje tvorbu Jiřího Hájíčka už od jeho prvních próz. V českobudějovickém studiu vznikly četby z knih Zloději zelených koní, Selský baroko a nejnověji i z Rybí krve. V dramaturgii autorky článku ji připravila Milena M. Marešová a s Danou Černou ji natočil režisér Luboš Koníř. A mimochodem, pokud váháte nad zvláštním názvem prózy, vysvětlení máme přímo od autora: „O Jihočeších se přece říká, že mají rybí krev. Pro mě v tom je jakási metafora pomalosti, melancholie nebo zdrženlivosti. Kdo si knihu přečte, možná do sebe něco z toho nasaje a lépe pak tomu názvu porozumí.“

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)