Italské zavřené přístavy jako symbol bitvy soucitu se zoufalstvím (2018)

Od lybijských břehů se blíží lodě další a je zřejmé, že první krok italského ministra vnitra je pouze první prásknutí biče, který na zbytek Evropy zoufalí italští voliči upletli.

Matteo Salvini totiž není jen ministr vnitra, ale také místopředseda nové italské vlády a šéf Ligy. Kandidoval s jasným programem, který se dá v oblasti migrační politiky shrnout do tří bodů.

Za prvé držet uprchlíky a migranty v Africe. Za druhé urychlit deportace těch, kteří už na Apeninském poloostrově jsou. A za třetí donutit zbytek Evropy, aby si už více nad osudem unijních zemí kolem Středozemního moře nemyla ruce.

Ze svých slibů nemá žádný důvod ustoupit. A jelikož Itálie je Itálií, zakládajícím členem Evropské unie, může si dovolit i to, co si jiní nedovolí. Jakékoliv nucení italské vlády, aby dělala něco, co nechce, může okamžitě vyvolat reakci poplatnou jejímu významu.

Až se začne hroutit volný pohyb osob

Tedy třetí ekonomiky eurozóny s 60 miliony obyvatel, a země, jejíž případné problémy v rovině politické i hospodářské mají potenciál negativně ovlivnit i zbytek Evropské unie. A to i v případě, že by se vláda v Římě nerozhodla blokovat unijní instituce.

Navíc odmítnutí lodě s více než šesti stovkami lidí, kteří by se mohli přidat k tisícům utonulých za poslední tři roky, není první takový počin italských úřadů. Podobně se chovaly už v roce 2017, kdy si nakonec vymohly podpis takzvaného kodexu chování humanitárních organizací ve Středozemním moři. Kdo nepodepsal, nemohl do italských přístavů.

Zamýšlený efekt z hlediska úlevy Itálii se nedostavil, ten se projevil až po podepsání pochybných dohod s africkými zeměmi, hlavně s Libyí. Tam jsou teď lidé, kteří se snaží dosáhnout vysněné unie, drženi v táborech, z jejichž podmínek je údajně znechucená většina těch, kteří je navštívili. A nemají zájem je vydávat za úspěchy vlastní politiky.

Přesto ale v Itálii, podobně jako v Řecku, na Balkáně, ve Španělsku, Portugalsku nebo na Maltě zůstává v součtu nesmírné množství lidí, kteří v daných zemích rozhodně zůstat nechtějí.

A když v tamních politicích a voličích už od roku 2015 narůstá frustrace, že je ostatní nechali na holičkách a jejich země se buď už změnily nebo mohou změnit v uprchlické tábory, není se co divit, že dochází k radikálním krokům.

Bylo by naivní se ukolébávat, že se nás to netýká. Nebo sledovat vývoj situace jako zajímavé politicko společenské téma. Protože když nebyla vyslyšená varování ještě poměrně umírněných politiků typu bývalého italského premiéra Mattea Renziho, je logické, že přicházejí ke slovu politici typu Mattea Salviniho.

Z hlediska mezinárodního námořního práva totiž každá loď musí pomoci lodi jiné, když je v nouzi. Následně má ale plout do nejbližšího přístavu, což tentokrát mohla být teoreticky Itálie i Malta. To je ale v podstatě ještě lokální problém.

Náš problém konkrétní je, že všichni, kteří se vypravili na letní dovolenou na jih Evropy nebo znají geografii kontinentu ví, jaký kousek to na jih Evropy je. Poslední stádium naštvání jihoevropských politiků by mohlo být vydání uprchlických dokumentů a povolení, ať si dotyční jdou, kam chtějí. Pak se teprve začne hroutit volný pohyb osob, pak mohou přijít konflikty mezi jednotlivými státy, pak teprve se vše projeví na ekonomické prosperitě.

Salvini měl jít poděkovat za své zvolení do hlavních měst států kašlajících na ostatní. U nás je třeba se zamyslet, jak dále nedávat důvod voličům jinde, aby na nás pletli bič. Jihoevropané sice doposud měli soucit, ale zoufalí lidé dělají zoufalé věci.