Demokracie vychází z módy (2018)

Americký Freedom House tvrdí, že už dvanáctý rok za sebou je více zemí, u nichž je demokracie na ústupu než těch, kde se zlepšuje. Také podle německé Bertelsmannovy nadace poklesla kvalita demokracie nejvíce za posledních dvanáct let.

A v neposlední řadě britský The Economist Intelligence Unit tvrdí, že v téměř devadesáti zemích vloni došlo ke zhoršení kvality demokracie, včetně států evropských.

Do posledního demokrata

Přitom má generace, která dospěla kolem roku 1989, vstupovala do života doprovázena proroctvími lidí, jako byl americký politolog Samuel Huntington, který v devadesátých letech mluvil o Třetí velké vlně demokratizace světa.

Fenomén ústupu demokracie je asi příliš různorodý na to, aby se dal vysvětlit několika málo faktory. Většinou ale vidíme nějakou formu vzpoury části společnosti proti tomu, co voliči – nebo jejich vodiči – vidí jako etablované, privilegované mocenské struktury.

Nejde přitom vždy jen o tvrdou moc ve smyslu rozhodovací pravomoci, ale i úlohu lidí, kteří se dostali do nějakých výsadních postavení, včetně intelektuálů a jiných kavárníků. Proti zavedeným pořádkům se tedy nevystupuje ve jménu vlády silné ruky, ale jakési hlubší demokracie.

Někde ve velmi otevřené podobě, jako ve Venezuele nebo Turecku, jinde skrytěji, jako v Polsku nebo Maďarsku. A taky tak trochu u nás. Copak zhruba polovina voličů nehlasovala pro strany, které v menší či větší míře slibovaly skoncovat s dosavadními poměry?

Levicová pravice

Dosavadní nedokonalá demokracie jakoby se dostala do palby ze dvou stran. Je přitom často nemožné určit, jestli jde o kritiku zleva nebo zprava, vždy se jedná o příběh, v němž kdosi uzmul takzvaným obyčejným lidem jejich práva nebo jejich zdroje. A lid jako kdyby považoval volební právo za jakýsi nástroj pomsty.

Je dnes velmi těžké veřejně prohlašovat, že stabilita a trvanlivost demokracií závisí na uchování hluboké nedemokratičnosti justice, univerzit nebo i médií – v tom smyslu, že ne o všem se dá rozhodovat pomocí většiny. Jan Fingerland

Možná i proto se snížilo pochopení pro prospěšnou autonomii některých institucí, které dosud zůstávaly mimo dohled veřejnosti. Je dnes velmi těžké veřejně prohlašovat, že stabilita a trvanlivost demokracií závisí na uchování hluboké nedemokratičnosti justice, univerzit nebo i médií – v tom smyslu, že ne o všem se dá rozhodovat pomocí většiny.

To všechno tady už vícekrát bylo. Nová je úloha sociálních médií a internetu, vliv globalizace, strach z terorismu a přílivu cizinců, a snad i intenzivní destabilizační kampaň ze zahraničí.

Do vlastního hnízda

Naše epocha je zajímavá tím, že se po mnoha generacích dostáváme zpátky na začátek, do doby, kdy srostla demokracie a liberalismus, kdysi entity zcela oddělené. Jako bychom dnes museli znovu rozhodovat, jestli je pro nás důležitější svoboda nebo uchování demokratických procedur.

Věci jsou o to obtížnější, že se rozpadl i samotný liberalismus, nebo spíše jaksi přezrál. Rozešly se cesty klasických liberálů, které zajímá svoboda člověka, a nic víc, a liberálů nových, kteří velký kus svobody rádi obětují v zájmu různých práv.

Pokud budeme mluvit o naší části světa, je důležité si uvědomit, že tento rozklad dosavadní důvěry v politické instituce nenastává uprostřed politického a ekonomického rozvratu, ale právě naopak, doprovází ho bezprecedentní svoboda, bezpečnost a nárůst blahobytu.

Demokracii a svobodu už ztratilo mnoho národů, někdy proti své vůli, a někdy dokonce s vlastním souhlasem a dokonce a jásotem. A potomci těchto lidí se vždy bez výjimky ptali, jak je možné, že mohli něco takového dopustit.