Ranní úvaha Macieje Ruczaje – Pánbíčkáři? (2018)

Mohl bych trochu zlomyslně říct, že do Varšavy jezdím proto, abych zjistil, co bude trendy v Praze tak za 2–3 roky. Tak tomu bylo s cyklistikou, minipivovary, veganskými restauracemi, prostě skoro se vším, co člověka napadne. Poláci z toho srovnání vychází jako bytostní novinkáři, kteří skočí po každé novotě a rádi přivítají každou změnu.

A je to samozřejmě logické. Jak může být konzervativní země, která se posledních několik století neustálé pohybuje po mapě, případně z ní zcela mizí, která přišla v důsledku dějinných katastrof o velkou část svého materiálního dědictví či společenské elity, která se neustále vytváří znovu a znovu?

Srovnejme si to s nehybností hranic České koruny, s neměnností starobylé Prahy, s Hradem jako sídlem moci od nepaměti. Máme tady polskou diskontinuitu a věčnou změnu a na druhé straně české trvání.

Odkud se tedy bere životnost představy o konzervativních Polácích? Důvody jsou jasné: církev a katolická víra. V tomto ohledu se Poláci v evropském měřítku výrazně odlišují. V polských dějinách ovšem církev většinou nehrála roli „konzervující“, ale spíše „revoluční“.

Polský katolicismus nemá své kořeny v „alianci trůnu a oltáře“, ale naopak – vycházel „zdola“. Posilovala ho ne přízeň králů, ale skutečnost, že byl jediným útočištěm v dobách, kdy Polsko mizelo z mapy.

Po prvním polském povstání proti Rusku nám zůstala píseň, která tento paradox vyjadřuje takto: „nikdy nepůjdeme s králi do aliance / před moci nikdy neohneme šíje / Kristovi my jsme pobočníci / poddaní Marie“. Víra se stala transcendentní kotvou věčné polské anarchie, nadpozemské posvěcení věčného polského neklidu.

Před časem jistý český novinář s hrůzou uváděl, že v polských školách musí místo fotografie prezidenta viset kříž. Z relace bylo zřejmé, že to vnímá jako útok na svobodu. Polská zkušenost je ovšem přesně opačná: portrét prezidenta ve škole je vstupem politiky do míst, kam nepatří. Naopak kříž je instancí, k níž se lze obracet nezávisle na tom, zda máme toho či onoho vládce zrovna v lásce.

Podle mnoha sociologů i díky tomu, že svoji sílu čerpá odzdola, byla v Polsku církev tak dlouho schopna odolávat sekularizaci. Dodnes vytváří základ občanské společnosti: „aktivita a angažovanost v řešení lokálních problémů roste v Polsku přímo úměrně míře religiozity,“ říkají průzkumy.

Zároveň také ukazuje, co je pro ni největší hrozbou: nechat se ukolébat vlastní silou, příliš se sblížit s establishmentem, zapomenout na to, že jejím živlem je pohyb, nikoli strnulost.