Umřel mladej, ale má to tady pěkný (2018)

Halloween je potomkem dávného keltského svátku Sóu-in (který se, mimochodem, určitě slavil i u nás v dobách, kdy tu žili Keltové) a je to den, kdy se lidé oblékají do strašidelných kostýmů, aby tím vystrašili nebo aspoň zmátli nebezpečné a nepředvídatelné duchy, kteří v té době poletují krajinou.

Při Dušičkách lidé naopak pomáhají v zásadě dobrým, i když možná hříšným duchům, přesněji řečeno dušičkám svých zemřelých příbuzných, kteří mají v tomhle jediném dnu v roce povoleno vylézt z očistce.

Je dojemné si představovat, že kdysi bývalo dobrým zvykem nechávat na hrobech drahých zesnulých nádobky s mastí, aby si mohli – aspoň jednou v roce – pomazat spáleniny utržené v očistci, nebo se postříkat studeným mlékem, aby se duše mohly ochladit.

Soužití za hrob

Většina lidí zřejmě předpokládala, že jejich drazí zesnulí nevstoupili rovnýma nohama do nebe, a snažili se jim jejich úděl co nejvíc ulehčit. V dávných dobách se prý v tento den pořádaly hody přímo na hrobech, aby se nasytily i trpící duše.

Mnohokrát jsem si o Dušičkách na hřbitovech všimla lidí, které, jak se zdálo, to náhlé hemžení poněkud vyvedlo z míry. Svátek zemřelých pro ně není ničím výjimečným, oni totiž své mrtvé navštěvují mnohem častěji, leckdy i několikrát týdně. Jsou to téměř výlučně tiché, nenápadné ženy v babičkovském věku. Vůbec se nemění. Jsou pořád stejné jako v dobách mého dětství.

Nemyslím, že všechny věří v nesmrtelnost duše. Leckteré z nich jsou určitě takové neuvědomělé ateistky, jaké vykřikují „panebože“, jen když jim přeteče hrnec na plotně, a na Ježíše se obracejí pouze, když zakopnou o obrubník.

A přece kdesi v hloubi vlastní duše chovají přesvědčení, že jejich zemřelí tu na hřbitově tak trochu bydlí. Říkají věci jako: „No jo, můj manžel zemřel mladej, ale má to tady moc hezký, nosím mu sem čerstvý kytky, svíčka pořád hoří…“ Starají se o své drahé i po smrti stejně pečlivě, jako se o ně starali za života.

Kdysi jsem se tomu posmívala, dnes ale si ale říkám, že je to krásný zvyk. Dokud na zemřelého stále někdo myslí, neodejde ze světa docela. A zároveň svým blízkým dává pocit, že je tu stále ještě s nimi, že nejsou samy na světě. Je to takové soužití za hrob.