Václav Havel jako legenda (2011)

Přidal: Premek |

Prosinec 19, 2018

Lída Rakušanová. Komentář.

Natočeno 2011. Premiéra 21. 12. 2011 (ČRo 6).

Lit.: Rakušanová, Lída: Lída Rakušanová: Václav Havel jako legenda. In web ČRo 6, 21. 12. 2011 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: Před víc než čtvrt stoletím, když Václavu Havlovi táhlo na padesátku, se ho Karel Hvížďala v knize „Dálkový výslech“ mimo jiné zeptal, zda mívá obavy ze stáří a ze smrti.

„Budete se divit, ale nemívám,“ odpověděl tehdejší disident a čerstvě propuštěný vězeň Václav Havel. A dodal: „O stáří sním jako o době odpočinku, kdy už nebude ode mne nic očekáváno, a na smrti mi vadí hlavně to, že mi zřejmě znemožní, abych viděl, jak to tady všechno pokračuje a dopadá“.

Co by asi na to řekl, kdyby tenkrát mohl pohlédnout do budoucnosti? Faktem každopádně je, že prožít stáří jako dobu odpočinku, kdy už od něj nikdo nic nečeká, mu rozhodně dopřáno nebylo. Především je ale na místě otázka, zda by si to byl doopravdy přál. Člověk jako on, který se celý život angažoval pro to, co považoval za správné, s tím těžko může přestat, dokud dýchá.

Zajímavější každopádně je, co by asi tak říkal, kdyby mohl vidět „jak to tady všechno pokračuje a dopadá“. Viděl by po celé zemi zástupy lidí se slzami v očích zapalovat svíčky, pokládat květiny k jeho portrétům, loučit se s ním zápisy do kondolenčních knih. Viděl by, jak se tohle děje na českých zastupitelských úřadech všude ve světě. A jak tam chodí nejen politici a prominenti, ale i úplně obyčejní lidé. Nikoli z povinnosti, ale prostě proto, že ho měli rádi a obdivovali ho. Že věřili spolu s ním v ten jeho nesmyslně patetický slogan, že „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“.

Viděl by ale také svou rakev, vezenou šestispřežím na lafetě na Pražský hrad a provázenou mnohatisícovým průvodem. Tedy s podobnými poctami, jakých se kdysi dostalo prezidentu Masarykovi. V první chvíli by byl nejspíš zaskočen a cítil se „nepatřičně“, jak říkával, když ho zahrnovali vyznamenáními, čestnými doktoráty a cenami. Pak by proti tomu ale možná ani neprotestoval: jako dramatik měl smysl pro rituály a moc symbolů. Stačí si vzpomenout, jak po svém nástupu na Hrad, v touze po ostrém střihu, nechal převléknout hradní stráž ze zapšklých totalitních mundůrů do výstroje jak z operety. Státní pohřby mají prostě své speciální rekvizity všude na světě, a kdo jiný by si je v téhle době a v téhle zemi zasloužil než právě on.

Absurdní divadlo by mu naproti tomu nejspíš připomínal návrh vlády vtělit zásluhy jeho osobnosti do sbírky zákonů v podobě jediné věty. Faktem je, že jakkoli je to tady zvykem od Masaryka, tak v demokratickém světě tohle prostě nevysvětlíme: je to Byzanc, ne Evropa, to si přiznejme. Na druhé straně ale právě Havel zažil spolu se svou druhou ženou Dagmar tolik zavilých útoků, tolik podlých pomluv a tolik kýblů špíny na svou adresu, že by se možná proti takovému zákonu nakonec ani nevzpouzel. Jistě: výlevům zloby a nenávisti, zvláště pak od anonymů na internetu, nezabrání žádný zákon. Ale přetavení většinového mínění do litery zákona tak, aby bylo budoucím generacím jasné, jaký měl Václav Havel ve své době význam, nakonec taky neuškodí. Jenom aby nenastaly problémy, až o zákonu k Havlově poctě začnou diskutovat poslanci v parlamentu: to by se Dagmar Havlová asi upískala…

Nejpikantnější na tomhle návrhu ovšem je, že ho bude muset podepsat právě Václav Klaus. Tohle by si Václav Havel nejspíš užil. Kdyby ovšem nebyl nad takové přízemnosti dávno povznesen.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci iRadio. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.

Eseje, fejetony, přednášky