Ranní úvaha Aleny Scheinostové – Vstaň a začni znova (2018)

Po svátcích, které se nám tak nějak scvrkly z velkorysých šesti postních a osmi velikonočních týdnů, jak je stanoví církevní tradice, na pouhých několik dní kolem „pomlázky“, kterou už beztak vlastně nedržíme, protože vejce jsou plná cholesterolu a to švihání pruty nám přijde na hlavu. Možná se ještě tak sejdeme u švagrové, protože ta loni slíbila na neděli upéct marinované jehněčí.

Aby nedošlo k nedorozumění, proti marinovanému jehněčímu těžko hledat námitky. Je ale škoda nevzít z bohatství a hloubky velikonočního času už nic dalšího. Apoštol Pavel mluví v jednom ze svých listů o „době příhodné“ – takové, která je všestranně uzpůsobená pro to, aby se „děly věci“.

Jaro po dlouhé zimě, přibývající světlo, sluneční paprsky – to všechno nás v období kolem Velikonoc samo o sobě láká k tomu, abychom otevírali okna, vyráželi ze dveří ven, začínali věci jinak a nově, zbavovali se starého harampádí a starých zátěží.

Evangelijní zpráva o utrpení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista a to, jak rezonuje v křesťanské tradici, pak všechno to přirozené lidské tíhnutí podtrhuje a posunuje do hlubších sfér. Co bylo tělesné, mění se na duchovní, z fyzického prožitku se stává metafora, která chce přiblížit, jak se Bůh setkává s člověkem a k čemu jej zve. Metafora, která se v tolika bodech sbíhá s dva tisíce let starým příběhem o odvaleném kameni.

Člověk nakonec v jarním čase vykonává velikonoční rituál, i když si toho právě není vědom, i když v danou chvíli nemůže být vzdálenější čemukoli posvátnému a i když by možná vědomě nic takového v žádném případě nedělal.

Vstaň, otevři, zbav se haraburdí a začni znovu, říkají křesťanské Velikonoce. Příběhy z evangelia toto jádro opakují v mnoha pestrých obměnách.

Jsi ochrnutý a tví přátelé tě musili spustit do domu střechou? – zeptá se Ježíš muže v Kafarnau. Vstaň, začni nanovo a choď. Zahnulas manželovi, chytli tě při tom a chtěli tě za to kamenovat? – mluví na ženu v Jeruzalémě. Nech to být, nemluv o tom, začni znova. Zemřelas a už tě oplakávají? – jako by se ptal Jairovy dcery. Co z toho? Vstávej, najez se, jdeme dál.

Jako by vůbec nezáleželo, zda jsme se dopustili něčeho, za co se do krve stydíme – a komu se to někdy nestalo –, jestli jsme těžce nemocní anebo jestli jsme třeba umřeli. Jsou Velikonoce: do stromů se vrací míza, ze semen vyrážejí rostliny, otevírají se poklady a Bůh umírá a zase vstává z mrtvých. Bortí se hranice možného. Je „doba příhodná“, mohou se dít věci.

Ne nutně hned velkolepé. Nejsme pšenice ani begonie, na podzim nezajdeme ani neuschneme, máme čas. Avšak pšenice i begonie nás svým jarním rašením mohou inspirovat. Až je půjdeme zalévat, třeba si vzpomeneme, že i v nás je něco, co zahnulo, onemocnělo nebo umřelo a co by stálo za to narovnat a vzkřísit.

Možná že to byl vztah s tou švagrovou, která pro nás právě peče jehněčí, ale se kterou jsme od té hádky o chalupu vlastně poctivě pobavili. Možná jen zapomenutý zvyk dát si navečer, než se jde spát, navzájem na čelo pusu. To důležité nemusí být nápadné – on i ten Ježíš o nedělním ránu vyšel z hrobu potichu a bez humbuku. Teprve potom to vlastně začalo.