25.1.1977 (1977)

Přidal: Přemek |

Září 18, 2009

Ludvík Vaculík. Fejeton o situaci po vzniku Charty 77 čtený z pařížského časopisu Svědectví (aktuální dovětek k fejetonu Nastal podzim z 20.10.1976).

Čte autor.

Natočilo Rádio Svobodná Evropa v roce 1977 (9 min.).

Lit.: Vaculík, Ludvík: 25. 1. 1977. In sborník „Charta 77 očima současníků“. Praha: Ústav pro soudobé dějiny – Doplněk, 1997 (příspěvek). – Cit.: Prvně jsem se o přípravě Charty dozvěděl od Pavla Kohouta, když jsme vyšli ze sauny na Žofíně. Pravil: „Připravuje se něco, z čeho se poserou.“ Nedovedl jsem si představit, co by to mohlo být, a zdálo se mi, že nic. No, potom to veliký význam mělo, ale nezhroutili se z toho politicky ani střevně. Byl jsem pozván až ke konečné redakci textu, neměl jsem k němu už žádných připomínek, a opravovat styl zdálo se mi hloupé, když hlavní práci udělali jiní. Toto kdybych byl řekl, jak malá byla moje úloha při vzniku Charty 77, byl bych si své postavení při výsleších okamžitě ulehčil. Oni totiž se mnou mluvili, jako by bych byl jedním z formulátorů. Ptali se na věci, jež jsem ani nevěděl, nemohl jsem odpovědět, ale odpovídal jsem, jako bych všecko znal: „Odmítám vypovídat.“ Bylo vyloučeno, abych se sebeméně od té věci distancoval a ulehčoval si další osud. Také moje úloha při pokusu odevzdat Chartu na Hradě a při našem odchytu v uličkách Dejvic byla směšně nicotná. Já do toho auta vlezl se slovy: „Vemte mě dolů, potřebuji si na Václaváku vyměnit boty.“ Ta krabice bot se všemi dalšími vnitřnostmi mé aktovky ležela pak na dlouhém stole, když mě vyzvali, abych ty věci identifikoval jako své. Když už jsem ale svou úlohu v krédu dostal, držel jsem ji. Ráz výslechů jsem se snažil zachytit ve fejetonu Šálek kávy při výslechu, a to i s podtextem, čitelným jenom zasvěcenějším lidem. V roce 1975 mi při domovní prohlídce StB zabavila fotografie obsahu vhodného k osvědčenému vydírání, jaké končívá spoluprací s tajnou službou nebo sebevraždou. Fotografie, jež si člověk může udělat pro sebe a musí si to pak před Bohem či ďáblem nést. Je to moje téma dosud jen rozpracované, nedokončené. S tímto materiálem mě pak nutili, abych buďto nechal Petlice, nebo se vystěhoval. To jsem odmítl s myšlenkou „ať se děje vůle Boží“ a s odpovědí, že i šoustat kozu považuju za slušnější, než pracovat v StB. V tomto se nejvíce snažil Matura-Martinovský ze Šumperka, darebák dodnes nevypátraný a netrestaný, jenž pak vydíral i mou manželku, také marně. Při výslechu o Chartě 77 pak za všemi slušnými slovy pplk. Nogy byly ty fotografie: opatrně mi to napovídal, ale když to nezabíralo, náhle pátého dne ukončil výslech dlouho před večerem a nezvykle stroze se se mnou rozloučil. Příštího týdne byly dvě fotografie v Ahoji, vyrobit je dal ředitel ČTK Otakar Svěrčina, lotr dodnes nepojmenovaný. Když se toto stalo, dostal jsem od profesora Patočky dopis tohoto obsahu: Že když se v roce 1975 dověděl o tom vydírání fotkami, přál si, abych estébákům raději ustoupil a neničil svou pozici ve veřejnosti. Když však se toto stalo, vidí, že jsem se rozhodl jedině správně. Podobný dopis napsal i mé manželce. Oba dopisy máme dobře schované, nevím kde. Jeho postoj nás velice posílil. Mně bylo trošku divné jen to, jak se o těch fotografiích dověděl, když jsem to řekl jen Ivanu Klímovi a Pavlu Rychetskému. Oba tito přátelé se tehdy snažili mě uklidnit: Pavel názorem, že oni se to neodváží použít, a udělají-li to, nikdo jim neuvěří, Ivan názorem, že snesu-li to násilí já i moje rodina jinak, neznamená to pro mne vlastně nic, nic než to, že už nebudu moci být prezidentem republiky. O všech těchto věcech jsem psal, aby to bylo zaznamenáno, neznalý čtenář to však nemohl postřehnout. Vydírání jsem popsal ve fejetonu Nastal podzim (20. 10. 1976), další vývoj ve fejetonu Moc práce (30. 1. 1977) a Komu patří pomsta (25. 2. 1977). V září 1984 jsem se k tomu vrátil fejetonem Poznámky o hříchu. Když ta kampaň v novinách i v televizi začala, napsali mi velice pěkný dopis Petr Uhl a skupina jeho přátel. Tato událost na mě zapůsobila doživotně, poučně i povzbudivě. Když jsem se jednou takto rozhodl chránit svou čest celou, i s mými hříchy, tedy bránit svou duši i s chlupama, bylo pro mě vše další mnohem lehčí. Dal jsem nepříteli důkaz, že na mne neúčinkuje ani to nejhorší, a opravdu se mi zdálo, že mou nedobytnost vzal na vědomí. Jejich akce se krom toho obrátila proti nim; rozkazem ministra vnitra bylo nařízeno zastavit ji a odvolat… Odvolat, co a jak? Matura-Martinovský byl kamsi přeložen. Se mnou to bylo formálně a lživě ukončeno řízením, jež jsem popsal ve fejetonu Jonáš a obluda (23. 8. 1978). To doživotní poučení a povzbuzení zní tak, že život je život a že se ho člověk nemá vzdávat ani za slávu, ani za peníze, pod sliby ani pohrůžkami. Ovšem nevím, zda bych takto byl mohl jednat, kdyby byla nevydržela a praskla pod tím moje rodina. Lidi.

Eseje, fejetony, přednášky