Moje Brno (2010)

Přidal: Přemek |

Říjen 5, 2010

Jaroslav Erik Frič. Esej. Připravila Alena Blažejovská.

Čte autor.

Nastudoval ČRo Brno v roce 2010. Premiéra 9. 10. 2010 (ČRo Brno, 17:00 h.) v pořadu Zelný rynk.

Lit.: Blažejovská, Alena: Zelný rynk. In web ČRo Brno, říjen 2010 (článek + citace z eseje). – Cit.: Jaroslav Erik Frič se narodil roku 1949 v Horní Libině u Šumperka. Základní školu absolvoval v Ostravě, kde, v Mariánských Horách, žije do r. 1968. V tomto roce pobývá několik měsíců v Anglii, odkud se však po invazi cizích vojsk do Československa, na podzim, vrací. Další 4 roky žije a studuje v Olomouci (Filosofická fakulta PU, angličtina-filosofie); v roce 1972 se stěhuje trvale do Brna, kde (ve stejném oboru) v roce 1974 absolvuje Masarykovu universitu. Po absolutoriu nastupuje k brněnským Restauracím a jídelnám, kde v různých funkcích pracuje do r. 1980 (z toho základní vojenská služba 1975-1977). V letech 1980 až 1989 pracuje jako vyučený číšník, resp. vedoucí restaurací a hotelů na Jižní Moravě. Po těžkém onemocnění v r. 1989 zakládá nejprve nakladatelství Votobia (1991-1993) a Vetus Via (od r. 1993), jež vede dosud. Žije a pracuje v Brně. V letech 1969–1989 vydával nejrůznější samizdaty, včetně několika básnických sbírek a textů vlastních. Oficiálně publikoval zatím dvě básnické sbírky: Kolotoče bílé hlasy [básně z let 1986–1992] (Vetus Via, 1993), Houpací kůň šera a jiné básně [1993–1995] (Vetus Via, 1998). Následovala poéma Jsi orkneyské víno (1996-1999). Od r. 1998 vydával vlastní časopis Potulný dělník (též na internetu: www.vetusvia.cz), a každoročně v Brně (od r. 2000) organizuje stejnojmenný festival poezie (letos ve dnech 14.-16. října v brněnském klubu Boro na Křenové 75, více na www.vetusvia.cz). Dalším projektem nakladatelství Vetus Via a občanského sdružení Proximus je cyklus čtvrtečních večerů Uši a vítr.

Je dneska zvláštní den. Chladno, vstávám až po poledni, v noci jsem spát nemohl. Přemýšlím nad tím, o čem psát, když psát bych měl o těch nejlepších lidech, které jsem v životě potkal. Na ústředním náměstí „slavnosti piva“. V rychlosti vypití půllitru vyhrávají staří. Jeden zjevný bezdomovec, druhý pravděpodobný. Mladí prohráli na celé čáře. Jdu směrem k nádraží kolem kostela sv. Maří Magdaleny, jehož výzdobu patronce umění v josefínské době zničili. Pod schody sedí starší žena, v čistých sepraných džínách. Vedle kytaru, tašky, nějaké předměty denní potřeby, nezdá se, že by jí to všechno patřilo. V kapse mám 14 korun, které jí vkládám na plátno kytarového futrálu k několika drobným mincím, pohladím ji po koleni, pozdravím. Usmívá se, děkuje. V megastóru kupuju rohlíky po koruně, párky za 16 korun, 7 deka kávy. Pokladna vykazuje částku 89 Kč. Některé položky multiplikovány, na mé upozornění opraveny na částku 33 Kč. Zvláštní den. Jaké je vlastně toto město? Prý přátelské. I já mám tu zkušenost, po čtyřiceti letech. Kam jde v dobách svobody? Jaké vize živí jeho obyvatele, jakým klamům propadají? S tímto městem mám navždy spjaty neuvěřitelné postavy velikánů umění a zdravého rozumu. Zdeňka Rotrekla, Ludvíka Kundery, i kunštátsko-pražského Jana Maria Tomeše, i lisabonsko-pražského Františka Listopada, z těch zvěčnělých pak pro mne nejbližšího Josefa Šafaříka. Co jméno, to vír představ, obrazů, slov. Co o tom psát? Kdo chce, v knihovnách může vyhledat, co potřeba. Za každým z nich velké dílo, k Brnu neodmyslitelně přikované. A kde my jsme zůstali? S naší hrdostí, s naší statečností, s naší chutí do života? Nohy moříme po betonáži chodníků, na nichž se sice nezamažeme blátem, ale v jejichž poušti nás nenapadne jediná kloudná myšlenka, kromě pomyšlení na smrt, vyprahlost života, tupou užitkovost veškerého počínání, úmor veškeré možné duchovní perspektivy. Ne, není mi veselo v této sterilitě plodů obludných stavebních firem. Nestačí jim povrch, chtějí také útroby Zelného rynku pro garáže přímo definičního signa nicoty, jakým jsou automobily, se vší obludností automobilového průmyslu, v němž člověk hyne. Ale my žijeme v zemi, kde právě tento průmysl je osou dnešních „hospodářských výsledků“. Lze z této bídy vůbec někam ven, jinam než do sebesžíravé pasti otročení všemu tomu hloupému luxusu? Všichni se chtějí mít dobře. Žádný plat nikomu nestačí, v zajetí ustavičné nespokojenosti, která se nikdy nezmění v radost. Protože radost vychází z naprosto jiných životních kvalit, než je počtářství, závist a hamižnost.

Eseje, fejetony, přednášky