O cestování (1952)

Přidal: Přemek |

Listopad 12, 2010

Václav Vydra I. vypráví o kouzlech cestování za svého mládí.

Natočeno 1952.

Lit.: Hubička, Jiří: Chvála cestování. In web ČRo, 13. 10. 2010 (článek + nahrávka k poslechu). – Cit.: „Víte, my jsme cestovávali přece jen pěkněji, než se cestuje nyní. Nejsem chvalořečníkem minulých dob, ale je zcela přirozeno, že ty doby minulé měly své půvabné stránky. My cestovávali, abych tak řekl, hloub. Dojmy nemíjely tak rychle. A to je dobře, zvláště pro mladou duši. Kde se člověku líbilo, tam se pozdržel, natáhl a díval. Obraz, ať kraje, ať lidí měl času dost ponořit se až na dno duše. Člověk mohl kraj i lidi si zamilovat. I musil milovat vlast i národ, když sám poznal, co je v nich krásy a dobra. My cestovávali tehdy češtěji! Dnes přelítneš za šest hodin půl Čech a naučíš se považovat zemi svou rodnou za nepatrnou.“

Toto vyznání zasvěcené putování a cestovatelství, vzpomínky na mládí obdařené notnou dávkou nostalgie, přednesl v roce 1952 v rozhlasovém vysílání herec Václav Vydra. Na dovolené je mimo jiné velmi důležité, kde budeme spát.

„Kdepak například spíte dnes, vy cestovníci? V posteli, ne? A zítra? Zase v posteli. A pozítří a za čtrnáct dní – a pořád v posteli. Já ale spal jeden den na půdě v seně a druhý na slámě ve světnici a třetí na snopech ve stodole a čtvrtý v peřinách u faráře a pátý zase v seně na formanském voze. A jak já jsem například umíval zmoknout. O tom nemáte vy už ani pojmu. Zmoknete snad taky někdy, ale pak otevřete v hotelu svůj nepromokavý kufr a vyndáte si suché prádlo a máte po radosti. Ale my v hotelu neměli nic. My nesli plátěný pinklíček na svých zádech a pinklíček promokl zároveň s námi a taky až na kůži. A když jsme konečně někam pod střechu vešli, stáli jsme tu jako by nás z vody vytáh´. A ženské pobíhaly kolem nás a usmívaly se přívětivě.“

I podle toho, jaký je vztah lidí k poutníkům a putování, lze poznat charakter národa. Václav Vydra to vidí jasně.

„Lid náš vlastně nepřeje cestujícímu, potulujícímu se člověku. Lid slovanský sám není kočovný a proto taky českých vandrovnických písní je málo. Slovanských přísloví a pořekadel k cestovnictví se vztahujících ještě míň.Slovan je najisto starousedlý tam, kde sedí dnes. Taky zákonodárství naše staré dýše nenávistí proti všem potulných pěšcům. Kejklíři, chodci, bubeníci, Židé a jiní lidé neužiteční a lehkomyslní nemívali se spořádanou ženskou ani příležitost promluvit. Ale študent z Prahy mohl provést i rozpustilý kousek a pořád byl pan student z Prahy… Ach taková cesta s formanem! Člověk mohl slézt a hodinu se projít. A třebas při tom i jahody sbírat. A zase kdykoli chtěl, vylezl si na vůz, zakolíbal se vsedě do dřímoty. To bylo jiné pohodlí, nežli dneska je ve vagóně. Krásné staré časy, ach to krásné, staré cestování.“

Eseje, fejetony, přednášky