O afinitě doby vymknuté z kloubů a umění utrženého z řetězu (2011)

Přidal: Přemek |

Říjen 18, 2011

Ivan Kříž. Esej. Připravila Alena Blažejovská.

Čte autor.

Nastudovalo Brno v roce 2011. Premiéra 22. 10. 2011 (ČRo Brno, 17:00 h.) v pořadu Zelný rynk.

Lit.: Blažejovská, Alena: Esej: Ivan Kříž – O afinitě doby vymknuté z kloubů a umění utrženého z řetězu… In web ČRo Brno, říjen 2011 (článek). – Cit.: Literárně-publicistický magazín Zelný rynk přinese úryvek z eseje brněnského malíře, sochaře a také básníka Ivana Kříže Současné sakrální umění.

V úvodu Zelného rynku tentokrát uslyšíte úryvek z habilitační přednášky brněnského výtvarníka Ivana Kříže, který pracuje v oboru kresby, grafiky, malby, objektu a jako výtvarný pedagog. 30. listopadu oslaví sedmdesáté narozeniny. Jeho rodištěm se v roce 1941 stal Likier ve slovenském okrese Rimavská Sobota. Vystudoval Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě, je členem TT klubu a skupiny Týn 93. Vyučoval na Fakultě výtvarných umění v Brně, kde vedl ateliér kresby a grafiky a roku 1993 byl habilitován na docenta.

V roce 1999 se stal laureátem Mezinárodního salónu kresby v Žilině. Svá díla veřejnosti představil na mnoha kolektivních i samostatných výstavách. – Už samotný název jeho habilitační přednášky z roku 1993 je v podstatě úplným sdělením – i když končí – obrazně řečeno – otazníkem: O afinitě doby vymknuté z kloubů a umění utrženého z řetězu, aneb i jinak: Viděl jsem Biennale, Aperto, Benátky, a také o velké bezradnosti. Současné sakrální umění (konfesijní úvaha plná otázek). Úryvek z přednášky zazní v autorově interpretaci.

Mám velké obavy, že to, co se dnes honosí názvem sakrální umění, jsou mnohdy zase ve velké míře jenom zbožná přání vymodlenců se studenýma rukama, nikoliv jasné činy vyvolenců Ducha s horkými srdci, jak by to mělo správně být. Zdá mi také, že u mnohých převládá volní úsilí, pouhé chtění podložené falešným sebevědomím z propachtovaného Boha. Nazývám je vetešníky – mrchožrouty. Parazitují na tradici i křesťanských symbolech, obsahově a především formálně, a setrvalou hřivnu a účin tohoto dědictví pouze proměňují v drobné a dál rozmělňují. Ale vždyť umějí, volají jejich dojatí chlebodárci po farnostech. (Na tomto místě a v tuto chvíli si znovu uvědomuji, jak slovo umělec zní vlastně pejorativně, staromilsky, okázale a hlavně neadekvátně v dnešním světě. A co samo umění? Že má původ ve slově uměti? Pak je také retardující, protože je pojmenováním a pouhou charakteristikou brilantního, artistního, akademického výkonu a řemesla, výrazem pro naplnění jeho ambicí. Umět tedy značí nepochybovat. A to je naprosto nedostačující a bezduché.) Jsou tady pak snivci, abychom konečně nabrali ze studánky vody živé a čisté; lidé, jejichž cítění je insitus – vrozené, zakořeněné. Ve svém projevu jako by se upamatovávali na prapůvod tvorby, která s vírou jedno jest. Jsou přirozeně prorostlí jejími kořínky a intuitivně uskutečňují akt inkarnace, vtělení. A kolem úzkého vchodu se opět strkají a tlačí lidé netvořící, zato cele cirkevničící: opravdu jenom potvořící a ničící církev, ouřadové s glotovými rukávci místo poctivé motyky na roli Páně, čpící stejně kadidlem jako naftalínem, na které vždycky – co čert nechtěl! – dialekticky narazíš na faře i v sakristii. Ano, k umění a k Bohu se jde po kolenou – ale bez pomoci loktů… Takto jsou ti praví dřevokazi na kříži Páně a nepomůže jim ani dvojnásobná ofěra, když On, sám Stvořitel, na jejich talentu škudlil. Ono vezdejší pokusničení těchto umělců neumětelů, kteří jako prázdné nádoby se suše vylévají na již beztak vyprahlý úhor současného tzv. křesťanského umění, staví, a bohužel oprávněně, do příkré opozice jistou část výtvarníků i teoretiků, je vodou na jejich mlýn (opravdu vodou bez barvy a chuti). Ale nejhorší snad je výmluvné mlčení vznášející se nad touto oblastí.
úryvek

Celou esej si můžete poslechnout v Zelném rynku v sobotu 22. října. Pořad začíná v 17 hodin.

Eseje, fejetony, přednášky