Cestování před sto lety (2011)

Přidal: Přemek |

Listopad 22, 2011

Kristýna Ulmanová. Ukázka z knihy. Připravila Alena Blažejovská.

Připravil ČRo Brno v roce 2011. Premiéra 26. 11. 2011 (ČRo Brno, 17:00 h.) v rámci pořadu Zelný rynk. Repríza 11. 8. 2012 (dtto).

Lit.: Blažejovská, Alena: Ukázka: Kristýna Ulmanová – Cestování před sto lety. In web ČRo, listopad 2011 (anotace + úryvek). – Cit.: V úvodu pořadu otevřeme knihu Kristýny Ulmanové Cestování před sto lety, kterou vydalo nakladatelství Dokořán. Zabývá se dějinami cestování v 19. století v kontextu světových výstav.

Vzhledem k tomu, že uvažujeme připravit z knihy celý seriál pro Zelný rynk, uvítáme, když nám na adresu alena.blazejovska@bo.rozhlas.cz napíšete, zda vás to téma zajímá. Samozřejmě můžete napsat i cokoli jiného.

Autorka kniha Kristýna Ulmanová se narodila v roce 1985 ve Slaném. Vystudovala francouzskou filologii a historii na FF UK v Praze. Specializuje se na české moderní dějiny, a to především na období 19. století. Díky devítiměsíčnímu studijnímu pobytu na univerzitě Paris I Panthéon-Sorbonne se začala zabývat dějinami cestování.
V roce 2010 úspěšně obhájila na Ústavu českých dějin FF UK, pod odborným vedením Prof. PhDr. Milana Hlavačky, CSc., diplomovou práci s názvem „Češi na světových výstavách“ a v roce 2011 práci rigorózní. O českých turistech publikovala v roce 2010 článek v časopise Moderní dějiny a ve stejném roce vyhrála se svým příspěvkem, zaměřeným na typologii českých cestujících, první místo v celostátním kole studentské vědecké konference Historie 2009.

Kniha srozumitelnou formou a za použití mnoha dobových pramenů přibližuje fenomén cestování v 19. století, zvláště pak specifické cesty na světové výstavy. V rámci dějin každodennosti se zabývá nejrůznějšími aspekty cestování, které zahrnují přípravy na cestu, dopravní prostředky, ubytování, stravování, cestovní příručky atd. Dále rozebírá, jaký vliv měla na české turisty návštěva ciziny, jak prožívali styk s cizími kulturami, jak vnímali příslušníky cizích národů, a jak viděli sami sebe při konfrontaci s cizím prostředím. Je doplněna dobovými ilustracemi, soupisem všech světových výstav a kongresů konaných v 19. století a seznamem dobových cestovních příruček.

Antonín Frič popisuje své pocity z londýnské výstavy 1862 takto: „Než jsem vstoupil, domýšlel jsem se, že pro mne nebude zjev výstavy právě nový, jelikož jsem viděl palác křišťálový v Sydenhamu, v němž byla první světová výstava a v němž i před dvěma lety jsem cos podobného viděl. Mýlil jsem se ale velice a musím se vyznat, že dojem, který na mne výstava učinila, byl ohromující, a že jsem první den odcházel z ní takřka se zatajeným dechem.“ Vojta Náprstek roku 1862 napsal své budoucí manželce Josefě Křížkové z Londýna: „Čím déle je člověk v Londýně, tím více nahlíží, že je to holá nemožnost, vše, co zde důležitého a znamenitého, poznat.“ Kromě nepřehlednosti výstaviště byl další překážkou turistova vzdělávání omezený čas, který byl určen na prohlídku výstavy. Doporučená minimální doba na návštěvu pařížských světových výstav bylo deset dní. Podle Jiřího Gutha-Jarkovského bylo přitom na poznání Londýna či Paříže potřeba několika měsíců. Jak vypadala návštěva světové výstavy turistou-laikem, který byl pod časovým tlakem, popisuje článek Deset dní v Paříži: „Kdo není zvláštním odborníkem, nejlépe učiní, když velkou řadu paláců výstavních bez dlouhého zdržování projde a zdrží se jen u věcí, abychom tak řekli, exotických, jako jsou kolonie, země mimoevropské atd. Jinak nebylo by možno za málo dní ohromnou výstavu prohlédnouti.“ Novinář Josef Kuffner se vyjádřil ještě otevřeněji: „Tolik tisíc a tisíc cizinců přijede na výstavu, přijedou z dalekých krajin, utratí v Paříži ukrutně peněz a nebudou míti z výstavy nic, pranic. Jak to už při návštěvách výstav bývá: chumáč dojmů, zmatených, těžkých, které se točí ubožákovi jako mlýnské kolo v hlavě. To je všecko, co si odnesou. Prosím vás, ve čtrnácti dnech se více polapiti nedá. Ve čtrnácti dnech nenaučí se cizinec po Paříži ani chodit, ani koukat.“ I Jiří Guth-Jarkovský popisuje ve svém Turistickém katechismu turistovu honbu za senzacemi, která často končí jeho úplným fyzickým vyčerpáním, ale nijak ho duševně neobohacuje: „Honbou po památnostech jsme pak unaveni mnohem dříve, než program je vyčerpán. V hlavě motají se nám obrazy mistrů starých i mladých, sochy mramorové i bronzové tancují v pestré směsici s vycpanými obludami v síních plných antikvit. Budovy velké i malé, staré i nové míhají se před unavenými zraky, a to všecko zatlačuje jenom jediná myšlenka na dobrou večeři a sklenici piva.“ Mnozí cestující se tak z cest na světové výstavy nevraceli o mnoho moudřejší, než jak se na ně vypravili.
úryvek

Eseje, fejetony, přednášky