Co odkryla kauza Besser? (2011)

Horší je, že zároveň za touto zprávou většina médií hned připojovala doušek tohoto znění: pochyby zůstávají. Detaily o kauze floridského bytu, na kterém se pan Besser podílel, známé nejsou, on sám žádné důvěryhodné smlouvy nepředložil, nevíme kolik do této nemovitosti investoval, kde vzal na takovou investici peníze. Známe jen další mínusovou zprávu, a sice, že peníze investoval s panem Pavlem Hráchem, který byl odsouzen za korupci. Koupil si za miliony informace od státní úřednice.

Jenže ani to není všechno, protikorupční policie, podle vyjádření jejího mluvčího Jaroslava Ibeheje, kauzu nešetří, jinými slovy ji nezajímá, ač podezření je pro kdejakého občana evidentní. Zřejmě chybí k takovému kroku politická vůle a policie to ví, a proto se raději do takových případů nežene: detektivové mají – jak často sami říkají – obavy, že by zase kvůli vyšetřování musel někdo z nich odejít do civilu, nebo by dokonce mohlo dojít k reorganizaci, aby se dalšímu vyšetřování zabránilo.

A sám pan ministr Besser pro Lidové noviny ze soboty 10. prosince řekl, cituji: „Dva a půl roku v politice snad ještě vydržím!“ Dikce toho vyjádření stojí za pozornost: sděluje nám, že v politice je vlastně za trest, zatímco lidé, s kterými člověk hovoří, si myslí, že kvůli kauze s bytem na Floridě by se měl vzdát i poslaneckého mandátu.

Myšlení politiků a občanů se čím dál tím více rozchází, a to je taky důvod obecné občanské revolty v různých částech světa.

Zatím se tedy jen trochu radují umělci, protože po tom, jak se pan ministr Besser choval v případě Národní galerie, Národního divadla a Státní opery či k šéfovi Národního filmového archivu, bylo zřejmé, že se v kultuře pohybuje jako kočka v marmeládě: jen se od všeho umaže, ale orientovat se v ní bez znalostí doopravdy nemůže.

Kulturu – na rozdíl od jiných resortů – totiž nelze řídit výlučně politicky alias manažersky, protože není jen o toku peněz, ale především o prostředí, které má podporovat vysoké individuální výkony a spravovat kulturní instituce, mezi které patří i církve, a to vyžaduje znalosti z oboru a empatii, jak ukazují i příklady ze zahraničí: nejúspěšnějším ministrem kultury v poválečné Francii byl Jack Lang, který sice vystudoval politické vědy, ale pak se věnoval kultuře, byl ředitelem divadelního festivalu v Nancy a tamějšího divadla a vyučoval na univerzitě kulturologii.

Tohle ale naši politici nechtějí slyšet a tvrdí, že je to funkce politická, a proto ji chtěli obsazovat výhradně politikem. Na post doporučovali poslankyni a starostku z Vizovic Alenu Hanákovou, která se v sobotním Právu vyjadřuje ke své nominaci velice zdrženlivě a uvážlivě. Z rozhovoru ale vyplývá, že o kultuře toho rovněž moc neví, jen si jí váží.

Jestliže pan ministr Besser o kultuře nic nevěděl a chyběla mu empatie, tak paní Hanáková je na tom jistě lépe: empatie jí zřejmě nechybí, ale i to se zdá být po všech zkušenostech umělcům málo. Dále se uvažovalo jako o možném kandidátovi o historikovi a děkanovi Michalu Stehlíkovi z Filozofické fakulty Karlovy univerzity v Praze.

Vzhledem k tomu, že šance pana děkana byly malé, vznikla iniciativa umělců, která na uvolněné místo doporučovala Iva Mathého, bývalého ředitele České televize a dnešního rektora Akademie múzických umění. Po sedmnáctidenní kariéře filmařky Heleny Třeštíkové ve funkci ministryně kultury a zklamání z Bessera, který se ukázal, že není omen nomen, tedy lepší, se ukazuje, že by na této funkci měl být někdo, kdo má příslušné vzdělání a cit pro kulturu a zároveň manažerské schopnosti. Ivo Mathé to již prokázal, a proto ho umělci doporučují.

V současném zabetonovaném politickém provozu však každá taková zásadní změna naráží na to, že by narušila uměle budované stranické kariéry, které fungují tak, jak už to v roce 1547 popsal pán z Boétie ve svých Rozpravách. Základní jeho téze zní: ovládaný není jen pasivním materiálem v rukou despotického vládce, ale sám projevuje touhu dát se někým ovládat.

V závěru svého eseje říká: „Nejspíš hlavní příčinou takového chování lidí je tendence ovládaných se spojovat, ale jakmile se tito lidé spojí, mají stejnou tendenci ovládat ty, co jsou pod nimi. A to vše se děje zřejmě z vnitřní potřeby lidí být někým okouzlen, která z nich činí spontánně povolné bytosti.“ Silná osobnost vždy kolem sebe nabalí nejprve několik pochlebovačů, kteří začnou kolem svého idolu stavět adorační chrám a kolem toho chrámu se shlukují další a další, z nichž si první adorátoři vybírají hlavní pomocníky, ti si zase hledají menší pomocníčky, kteří si vybírají pomocníčky pomocníčků, kteří kolem sebe sdružují obdivovatele a ti by zase v této struktuře rádi postoupili výš.

Tím se stranické společenství hierarchizuje, obdivovatelé podle stupně adorace jsou odměňování: získávají výhody a moc nad těmi, kteří jsou níže. Ivo Mathé ani Michal Stehlík nejsou produkty takto vybudované struktury. V takové pyramidě se totiž kariéry jen recyklují, ale vůči okolí je struktura pevně uzavřená: zabetonovaná.

Proto i pan Besser ze sněmovny asi neodejde, jen se ve stranické hierarchii propadl o nějaké patro níže, a prokáže-li dostatečnou poslušnost a loajalitu, tak třeba časem, až se na kauzu s bytem na Floridě zapomene, bude zase povýšen. Jenže právě tento mechanismus, který jsem právě popsal, představuje v každé společnosti výbušný potenciál, na který mohou politici doplatit.