Vánoce jsou za dveřmi (2011)

Slunovrat jim ohlašoval naději, že očekávaná krutá zima jednou skončí. Židé Vánoce neznají. V prosinci oslavují „chanuku“, která jim připomíná hrdinský odpor jejich předků (Makabejských) proti syrskému králi Antiochu Epifanovi. – Naše Vánoce jsou původně křesťanským svátkem. Od 4. století jimi lidé v Evropě oslavovali narození Ježíše Krista. I když skutečné datum jeho narození známo není.

Křesťanská víra je v Evropě na ústupu. Dnes je menšinovou záležitostí, která už je většině nesrozumitelná. Spočívá v přesvědčení, že existuje Bůh, který je stvořitelem všehomíra a navíc (v tom je zvláštnost křesťanství) se jaksi snížil a v osobě Ježíše Krista se stal člověkem.

Sdělil nám, jak čelit bídě tohoto světa, která poznamenává každého z nás, a jak se přiblížit Bohu, který nás zve k věčnému životu. Nekřesťanům to připadá jako fantasmagorie, ale my křesťané tak věříme. Tu víru vyjadřuje např.koleda „Narodil se Kristus Pán“, která pochází snad za 14. století.

Křesťanské Vánoce byly tedy radostnou oslavou naděje, která se opírala – abych tak řekl – o záruku shůry danou. Jak tato víra slábla – řekněme od dob osvícenství – měnila se i náplň Vánoc. Mnozí naši buditelé, a po nich i básníci vzpomínali na to, jak hluboce je prožívali, když byli ještě dětmi.

Kouzlo Vánoc totiž dostává postupně jinou podobu. Dětskou. Kristus, vtělený Bůh křesťanské víry, se z nich vytrácí a je nahrazen Ježíškem, který rozdává dárky. Středem už není křesťanská liturgie, ale stromeček. Vánoce se stávají rodinnou slavností pořádanou kvůli dětem. Dospělí se na chvilku přidají. Musejí vygruntovat, to všechno obstarat, a možná se jim podaří vzkřísit nostalgickou vzpomínku na vlastní dětství a navodit rodinnou pohodu. Dárky pod stromečkem jsou dokladem rodičovské lásky. – Takto se u nás slavily Vánoce do poloviny 20. století.

Komunistický režim si prosadil další změny. Náboženství (tedy křesťanství) prohlásil za opium lidu. Vánoce sice nezrušil. Ale důsledně nahrazoval Ježíška Dědou Mrázem. Nebylo radno, aby dítě ve škole říkalo, že dárky nosí Ježíšek.

Na vánočních pohlednicích se nesměly objevit biblické motivy. Směl tam zůstat Josef Lada, ale hlavně zimní krajinka nebo smrková větvička s ozdobou, cukrovím nebo i číší vína. Mnohé rodiny na tyto změny přistoupily. Zbytkový křesťanský poprašek Vánoc byl setřen. Stromeček zůstal (vždyť v Sovětském svazu měli „jolku“). Těžištěm se staly dárky. Mnohem nákladnější než kdysi. A spolu s nimi – hodokvas, dobré jídlo a pití. Čili – slavnost spotřeby.

Po listopadovém převratu nastala krátkodobá desorientace. O Vánocích, které nastaly vzápětí, zněly ze všech tlampačů koledy, i ty dávno zapomenuté. Některé paní učitelky začaly dětem vyprávět o bibli. K oživení víry však nedošlo. Společnost (kromě těch nejchudších) se přihlásila ke konzumnímu životnímu stylu.

Nové poměry mu skýtaly dalekosáhlé možnosti. To se odrazilo i na povaze Vánoc. Staly se triumfem komerce a spotřeby. Předchází jim nákupní horečka, která začíná už v říjnu. Dárky často fungují jako nástroj rodičovského alibismu. Nedostatek pozornosti a lásky má být vyvážen hromadou nákladných věcí. Je třeba připravit hojnost jídla a pití, také zábavnou pyrotechniku.

Celé Vánoce se soustředily do Štědrého dne. Ten se stal vlastně jakýmsi Silvestrem navíc. – Někdo jde na „půlnoční“, odhaduji asi každý dvacátý dospělý. Věřící tam jdou, protože se to sluší a patří. Jiní tam jdou z rozvernosti, už mají nějaké to promile a očekávají happening. Ještě jiné tam možná přivádí potřeba dotyku čehosi tajemného. Třeba chtějí slyšet to, o čem se běžně nemluví. Že lidský život má smysl, zakotvený ve věčnosti. Jistě to ale nevím.