Havlův politický odkaz (2011)

Ivan Štern. Fejeton.

Natočeno 2011. Premiéra 19. 12. 2011 (ČRo 6) v cyklu Názory a argumenty.

Lit.: Štern, Ivan: Havlův politický odkaz. In web ČRo 6, 19. 12. 2011 (text fejetonu + nahrávka k poslechu). – Cit.: Kdybych měl popsat politický odkaz Václava Havla, určitě by mě jako první napadl pojem „nepolitická politika“. Pojem, který je na první poslech nesrozumitelný, lze jej označit klasickým latinským „contradictio in adjecto“, nebo-li česky protimluv, a který hned zpočátku 90. let minulého století vyvolal na politické scéně bouřlivé, hlavně však většinou odmítavé reakce. „Nepolitická politika“ je přitom pojem po výtce politický.

Václav Havel tak navázal na politickou tradici, u jejíchž základů stály tak velké postavy, jako byli první prezident Tomáš Masaryk, spisovatel Karel Čapek, novinář Ferdinand Peroutka. Varovali nepolitickým pojetím politiky společnost před riziky, která sebou přinášejí politické strany. V zásadě chápali, že politické strany jsou nezbytnou podmínkou pro existenci a rozvoj liberální demokracie, ne však podmínkou postačující. Karel Čapek a Ferdinand Peroutka nakonec sami v roce 1925 přivedli k životu Stranu práce. Měla se stát autentickou československou liberální levicí.

Nestala se a v nejbližších volbách byla bita. Čapek a Peroutka si alespoň tak uvědomili, že budovat politickou stranu vyžaduje ohromnou trpělivost a zcela zvláštní um. O významu politických stran přesvědčoval Karla Čapka hned zkraje existence republiky Antonín Švehla. Tehdy se Karel Čapek vyjádřil v tom smyslu, že národ se dá dohromady, pokud bude omezeno stranictví. Švehla na to vybuchl: „Vy jste také jeden z těch intelektuálů, kteří kážou o svobodě a demokracii, a při tom by chtěli vyhodit strany! … Odstranit strany, to je právě zásada diktatury, ale demokracie znamená strany…“

Nicméně soutěž, kterou existence politických stran na politickou scénu přináší, má svoje limity. Snaha stran dosahovat u voličů co nejlepších výsledků je vede k tomu, aby sázely na jistotu. Hrají jen taková témata, která mezi veřejností nacházejí kladnou odezvu a nejsou kontroverzní. Naopak se úzkostlivě vyhýbají tématům novým, popřípadě tématům, nesoucím v sobě příliš velká volební rizika, a to i tehdy, jde-li o témata pro společnost tak řečeno osudová.

Politická soutěž mezi stranami má ještě jeden nepříjemný aspekt. Prostředí, ve kterém se odehrává, se nijak neliší od prostředí tržního. Ve snaze dosáhnout vítězství nad politickou konkurencí se uchylují k co možná nejúčinnějším prostředkům a jimi nutně nemusí být politický program, zpravidla ani nebývá, ale jsou jimi nástroje tržního marketingu. Předvolební souboj se tak programově vyprazdňuje. O to víc zesiluje jeho útočnost. Navrch získávají prostředky z hlediska liberální demokracie naprosto zbytné, dokonce škodlivé. To si už v době mezi válkami uvědomoval papež Pius XI. V sociální encyklice Quadragesimo anno vystoupil proti tržnímu pojímání politiky a přišel s konceptem stavovského řádu. Dodnes mnozí nedouci papeže nechápou. Dokonce tuto encykliku považují za ideový základ různých podob fašismu. Papeži přitom nešlo o nic jiného, než hledat a nacházet způsob, jak demokracii zlidštit a dát jí obecně prospěšný obsah.

Podobně nepochopen byl a mnohdy dodnes je Václav Havel, když zdůrazňuje zásadu nepolitické politiky. Tedy hledá rovnováhu mezi politickým, tržně pojatým bojem mezi jednotlivými politickými stranami se všemi jeho kladnými, ale i zápornými důsledky a zbytkem společnosti. Proto tak usilovně horoval pro rozvoj občanské společnosti a proto nerozuměl, zcela oprávněně nerozuměl, svým kritikům, zdůrazňujícím oprávněnost politické angažovanosti výlučně na základě mandátu získaného ve volbách. Jinak řečeno: na základě účasti na politickém životě některé z politických stran.

Odkud aktivisté občanské společnosti berou právo, ptali se Havlovi kritici, mandát politicky vystupovat tak, jak vystupují? Koho jménem mluví? Nechápali a dodnes nechápou, že občan nepotřebuje pověření k politické angažovanosti. Stačí, že mluví sám za sebe. Havla žel nechápali ani naši sociální demokraté. Přitom v jejich stopadesátileté historii nejméně prvních třicet, až čtyřicet let praktikovali právě nepolitickou politiku. V této době cestami mimoparlamentními prosadili možná nejvíc z toho, co se jim ze celou jejich historii vůbec podařilo, a co slouží k dobru celé společnosti dodnes.

Nepolitická politika, tento nepochybný odkaz Václava Havla přežije, pokud přežije česká liberální demokracie. Nepolitická politika představuje jediný způsob, jak českou demokracii udržet při životě a jak ji vyvést z její současné krize.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)